S politickým škraloupem konečně zazářil až díky Růžičkové. Pak místo do penze vykročil za svým snem

Divadlo mu učarovalo už v pěti letech

Stanislav Zindulka patřil k hercům, kterým stačil drobný pohyb, pohled nebo věta pronesená s takovou samozřejmostí, že se člověk musel usmát. Jeho postavy bývaly lidské, trochu rozpačité, někdy dojemné, jindy překvapivě tvrdohlavé. Přestože na velkou filmovou slávu čekal dlouho, jeho herecká dráha začala mnohem dřív, než se objevil před kamerou.

Narodil se 5. května 1932 v Jilemnici do rodiny, v níž mělo divadlo své pevné místo. Oba rodiče byli zapálenými ochotníky a malý Stanislav se poprvé dostal na jeviště už v pěti letech, když účinkoval v Prodané nevěstě. Tehdy ještě nemohl tušit, že se divadelní prostředí stane jeho životním světem. Zůstala mu však vzpomínka na zvláštní vůni kostýmů, líčidel a zákulisí, která ho okouzlila natolik, že se k ní v myšlenkách vracel i po letech.

Dětství prožil v době, kdy se Evropa propadala do válečného chaosu. V Jilemnici byla silná německá posádka a lazaret SS, přesto rodina dramatické období přečkala. Po válce Stanislav vystudoval místní gymnázium a v roce 1951 odmaturoval. Představa, že by se vydal na jistou a klidnou životní dráhu, se ale příliš neslučovala s tím, co v něm už dávno dozrávalo.

Jeden večer, který rozhodl o všem

Zásadní zážitek přišel v době, kdy mu ještě nebylo osmnáct. V Tylově divadle viděl Ladislava Peška v Molièrových Scapinových šibalstvích. Herecký výkon na něj zapůsobil tak silně, že si uvědomil, co všechno může člověk na jevišti dokázat. Později na tento večer vzpomínal jako na okamžik, kdy měl pocit, že je svědkem zázraku. Najednou věděl, že nechce stát v hledišti, ale být na druhé straně rampy.

Přihlásil se proto na pražskou DAMU a uspěl hned napoprvé. Studoval u herečky a pedagožky Vlasty Fabianové a mezi jeho spolužáky patřil také pozdější režisér zábavných pořadů Ján Roháč. Školní léta mu dala potřebné základy, skutečné řemeslo se však měl naučit až v divadelních souborech, kde se herec musí každý večer znovu postavit před publikum.

V roce 1956 se poprvé objevil před filmovou kamerou v komedii Váhavý střelec režiséra Iva Tomana. O tři roky později se oženil s Milenou, s níž vychoval dva syny. Jakub se později vydal v otcových stopách a stal se hercem, dramatikem i režisérem. Mladší Ondřej zvolil jiný směr a věnoval se matematice a akademické práci na stavební fakultě ČVUT.

Učil budoucí hvězdy, pak přišel zákaz

V roce 1968 přijal nabídku Divadla bratří Mrštíků v Brně. Vedle hraní vyučoval na tamní konzervatoři a mezi jeho žáky se postupně zařadila jména, která později znala celá republika. Patřili k nim Libuše Šafránková, Dagmar Veškrnová i Oldřich Kaiser. Zindulka měl k mladým hercům blízko a pedagogická práce pro něj nebyla jen vedlejším zaměstnáním. Jenže politická situace mu do života zasáhla způsobem, který nemohl přehlédnout.

Po srpnové invazi v roce 1968 vystoupil z Komunistické strany Československa. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a v roce 1975 musel s vyučováním na konzervatoři skončit. V době normalizace se navíc zapojil do činnosti loutkového divadla Radost a v roce 1977 podepsal Chartu 77. Takový postoj nebyl bez rizika a v profesním životě mohl znamenat zavřené dveře, omezené možnosti i dlouhé čekání na zajímavou práci.

Přesto se divadla nevzdal. V září 1989 se přestěhoval do Prahy a nastoupil do Městských divadel pražských, zpočátku pouze na třetinový úvazek. Bylo mu sedmapadesát let. Měl za sebou desítky sezon, rodinu i zkušenosti, které by mnozí považovali za dostatečný důvod k tomu, aby už neriskovali. On ale změnil město, prostředí i pracovní jistoty. Později tento krok označoval za jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí svého života.

Role, která čekala roky v trezoru

Na filmové příležitosti si musel počkat déle, než by odpovídalo jeho schopnostem. Výrazněji s ním začala pracovat televize, a to už od konce šedesátých let. Během kariéry nakonec ztvárnil více než dvě stovky postav. Jedna z nich však změnila způsob, jakým ho vnímali diváci, a přinesla mu popularitu, kterou předtím poznával jen zčásti.

V roce 1985 ho režisér Karel Kachyňa obsadil do seriálu Vlak dětství a naděje. Zindulka zde vytvořil bývalého legionáře a masarykovce, jehož postoje se nehodily do tehdejšího oficiálního obrazu světa. Původně se přitom s touto rolí počítalo pro Petra Nárožného. Zindulku ale doporučila Helena Růžičková, která byla přesvědčená, že právě on je pro postavu tou správnou volbou.

Její úsudek se ukázal jako mimořádně šťastný. Zindulka dokázal spojit komiku s lidskostí a důstojností, aniž by postavu proměnil v karikaturu. Jenže seriál narazil na politické překážky. Jeho hrdina představoval hodnoty, které se tehdejším cenzorům nehodily, a hotové dílo se ocitlo v trezoru. Kachyňa odmítl seriál sestříhat podle požadavků, které by změnily jeho vyznění. Diváci si tak na výsledek museli počkat několik let.

Na obrazovky se Vlak dětství a naděje dostal až v březnu 1989, navíc bez velké propagace. Přesto si postupně získal mimořádnou oblibu a dodnes patří k výrazným dílům československé televizní tvorby. Pro Zindulku to byla zásadní role, která ukázala, že i herec, jenž dlouho stál mimo hlavní zájem filmových tvůrců, může vytvořit postavu, na kterou se nezapomíná.

Ve věku, kdy jiní mysleli na důchod, vykročil za snem

Zindulka se však nespokojil s tím, že konečně získal větší pozornost. Po odchodu z Městských divadel pražských zůstal na čas bez stálého angažmá. Hrál v různých divadelních souborech, objevil se v Liberci v Maryše a v Mladé Boleslavi ve hře Sbohem, lidi. Nebyla to jednoduchá cesta, protože po letech v jednom prostředí znovu hledal místo, kde by mohl naplno uplatnit své schopnosti.

A pak přišel rok 1994. Ve věku, kdy řada lidí už uvažuje o odpočinku, se stal členem souboru pražského Činoherního klubu. Právě tam se konečně dočkal splnění svého dlouholetého snu. Sám s typickým humorem poznamenal, že do angažmá nastoupil v době, kdy už jiní dávno podepisují přihlášku do Spolku přátel žehu. Dodal však, že se chtěl držet svého životního kréda: je lepší se utahat než zrezivět.

Ocenění přišla až po letech

Dlouhé čekání na velké uznání nakonec vystřídala řada ocenění. V roce 2001 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za postavu Edy v tragikomedii Babí léto, kterou režíroval Vladimír Michálek podle scénáře Jiřího Hubače. Zindulka v ní dokázal propojit komediální nadhled s melancholií a lidskou křehkostí, které byly pro jeho herectví typické.

V roce 2011 vydal ve spolupráci se scenáristkou a režisérkou Jitkou Škápíkovou knihu vzpomínek Moje cesta vlakem dětství a naděje. O dva roky později získal ocenění Forever Young na festivalu mladého divadla. V roce 2016 převzal na jevišti Národního divadla Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství a v roce 2018 mu Komedy Fest Plzeň udělil cenu za celoživotní přínos českému humoru.

Poslední představení a tiché rozloučení

Na Silvestra roku 2008 se Stanislav Zindulka oficiálně rozloučil s divadelní kariérou v Divadle Bez zábradlí, kde účinkoval v britské komedii Jistě, pane premiére!. Vypadalo to jako důstojná tečka za dlouhou cestou, která začala dětským vystoupením v Jilemnici a vedla přes regionální scény až k uznávaným pražským divadlům.

Zdravotní potíže mu ale nedovolily, aby se jeho příběh uzavřel podle představ. Koncem ledna 2019 se kvůli zhoršenému stavu nedostavil na premiéru filmu Narušitel režiséra Davida Baldy, v němž měl jednu z vedlejších rolí. Jeho zdravotní stav se dále zhoršoval a 14. března 2019 zemřel ve věku 86 let.