Lukáš Křišťan ze Specialistů v rozhovoru: Od skutečné masové vraždy k roli nacistického úředníka

V rozhovoru vzpomíná na neobvyklý okamžik, kdy mu jeho fenka Nelly pomohla objevit pozůstatky statku spojeného s tragédií. Popisuje náročné pátrání v archivech, práci se skutečnými výpověďmi i to, proč se při zpracování historických událostí snaží zachovat citlivý přístup. Přibližuje také zákulisí natáčení Specialistů, rozdíly mezi televizním a rozhlasovým herectvím a zkušenosti s dramatizací Jedlové samoty.

Lukáš Křišťan zároveň prozrazuje podrobnosti o připravovaných filmových projektech. V chystaném snímku o tragédii v Ležákách má ztvárnit nacistického úředníka Waltera Lehneho a ve filmu Hamlet renegade postavu Rosenkrantze. Otevřeně mluví o svém přístupu k záporným postavám, herecké sebekritice i přesvědčení, že žádná role není příliš malá, pokud má v příběhu svůj význam.

1. Co vám místo někdejšího statku Doyscherhof sdělilo jinak než písemné prameny?

Vnitřní pocit rozechvění z onoho místa a neodbytné nutkání ten příběh statečnosti, vytrvalosti, slabošství a krutosti předat dál. V roce 2016 jsem hledal zbytky stavení Doyschershof. Nachází se v krajině, kde dnes jsou jen pole, lesy a kameny. Měl jsem s sebou svou psí fenku Nelly. Asi po půl hodině marného hledání jsem ji vypustil z auta, aby se proběhla. Než jsem se nadál, tak mi zmizela z dohledu. Volal jsem na ni a nic. Po chvilce se ozvalo štěkání. Šel jsem za zvukem. Našel jsem ji, jak leží a odpočívá na zbytku základů onoho statku! (viz foto) Mimochodem, velitelem pátrací skupiny byl kapitán Arnošt Članěk, který velel četnické pátračce s posádkou v Mariánských Lázních. To je mé rodné město.

2. U Bestie v uniformě jste vycházel ze skutečného případu. U kterého místa jste si musel říct, že nevíte dost, abyste je směl napsat jako jistotu?

Bylo to hned na začátku, když jsem se o tom případu, který se odehrál v mém rodném kraji, dozvěděl. Jsem ve znamení Panny, čili povahou perfekcionista. Potřeboval jsem zjistit veškeré možné a zároveň dostupné informace. Takže celkem to trvalo osm let – od prvotního nápadu až do momentu, kdy jsem dostal první výtisk své debutující knihy. Z toho dva roky trvalo pátrání po archivech. 14. února 2024, čili na Valentýna, kdy všichni dostávají růže, čokoládu, srdíčka, tak mně domů přišla Bestie v uniformě.

3. Jak poznáte, že se napínavý detail do textu hodí, ale skutečným lidem by dělal medvědí službu?

Největší masová vražda v prvorepublikovém Československu, o které Bestie v uniformě pojednává, se odehrála 26. dubna 1926, čili přesně před sto lety. Takže tady jsem věděl, že všichni tehdejší svědci už nežijí. Přesto se vždycky snažím s každou látkou pracovat citlivě, abych nikoho nepoškodil či mu nějak neublížil. Stejně tak tomu bylo i zde. Navíc jsem pracoval s dochovaným archivem a čerpal tak z reálných výpovědí, takže jsem mohl ukázat tvrdou realitu a pravdu, aniž by to někomu udělalo medvědí službu.

4. Kdy vám herecká představivost při psaní Bestie v uniformě pomohla a kdy jste ji musel brzdit?

Knihu jsem pojal formou výpovědí. Přesněji řečeno mnoha úhlů pohledu na určitou věc. Takže to byly vlastně takové monology. To mi hodně pomohlo, neboť jako herec mám s nimi zkušenosti. Kdy jsem ji musel brzdit? Vlastně nikdy. Vciťoval jsem se do různých osob, což je další součástí herecké profese.

5. Co byste chtěl, aby v čtenáři zůstalo po zavření knihy kromě znalosti samotného zločinu?

Za prvé – že i před sto lety to bylo podobné jako dnes. Chování a emoce lidí, stejně jako systém, se skoro nezměnily... Jako příklad bych mohl poukázat na soudní proces, který se neustále odročoval. Samozřejmě je v knize toho mnohem více a to už přenechám na každém čtenáři.

Za druhé – chtěl jsem také, aby se čtenář pomocí mé knihy ve své fantazii dostal do oné doby, tedy jako takový stroj času. Navíc jsem měl za cíl, aby cítil to stejné vnitřní chvění, které jsem pociťoval při studiu sto let starých materiálů.

Za třetí – aby kniha vzbudila emoce. Je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní. Nejhorší je, když ve vás to nic nezanechá.

6. Ve Specialistech vstupujete do konkrétního případu na omezený čas. Co si o postavě potřebujete doplnit ještě před příchodem na plac?

Důležité je vědět, jakou postavu budete hrát. Jaké jsou její motivy apod. V mém případě to byl ředitel věznice. Ptal jsem se pak na detaily až na place, v ruzyňské věznici, přímo reálných dozorců, kteří byli zároveň v komparzu.

7. Jak se vaše příprava na epizodu Ulice liší od přípravy na rozhlasovou roli?

Filmové herectví je úplně jiné oproti divadelnímu či rozhlasovému. V divadle musíte během hodiny a půl obsáhnout celý dějový oblouk u dané postavy. Nic se nedá vrátit, když se cokoliv stane. V rozhlase či při natáčení (filmu, seriálu) se kolapsy dají vrátit. V rozhlase máte jen mikrofon, text a svůj hlas a představivost. Při filmovém herectví zase musíte hrát tzv. na kameru. Minimalisticky. Ale důležité je u všech druhů herectví – připravenost, energie a poslouchat a reagovat na dané situace či kolegy.

8. Co je pro malou postavu v ZOO důležitější než snaha, aby si jí divák okamžitě všiml?

Já ke každé roli, ať už menší, nebo větší (například ve třetí sérii seriálu Zákony vlka), přistupuji stejně. S láskou a zodpovědností. Pokaždé se na ní snažím najít, pokud je to záporná postava, její kladné stránky a naopak. Nikdo nejsme černobílý. A důležité je být pokaždé připravený a zároveň pokorný a pořád se jeden učí od starších či zkušenějších kolegyň a kolegů. Když se posléze podaří vytvořit synergii na place, tak určitě se to přenese i na diváka.

9. Jak díky vlastnímu psaní poznáte v cizím scénáři větu, kterou postava říká spíš kvůli divákovi než sama za sebe?

Myslím si, že je to v momentě, kdy je tzv. příliš popisná.

10. Který herecký návyk musíte při čtení audioknihy omezit, aby hlasy postav nezačaly rušit vyprávění?

Nepřepálit to. Občas mám tendence přehrávat. Je to šílený zlozvyk, ale praxí a pod dobrým vedením se toho dá zbavit.

11. U Jedlové samoty jste řešil dramatizaci i realizaci. Kterou část knižního vyprávění bylo nejtěžší převést do zvuku?

Aby posluchač jasně rozpoznal, kdy mluví svědek, kdy farář a kdy vypravěč, a zároveň neprozradit vraha hned podle hlasu. Posluchač je, podobně jako čtenář u Bestie v uniformě, jakoby v pozici soudce či kriminalisty. Výpovědi se před ním postupně skládají jako puzzle a zároveň příběh posouvají dále. Navazují na sebe. A na konci se mu to vše pěkně složí dohromady.

U motivů (zvukových) svědků jsem navrhl zvuk starého psacího stroje.

Farář pronáší Requiem za mrtvé. Nechal jsem je rozdělené do několika částí, stejně jako je tomu v knize, a akorát navrhl formu vyprávění. Jednou to pronáší v kostele spolu s ostatními, jednou si to říká pro sebe.

Nedílnou součástí vedle hereckých výkonů a zvuků je vždycky hudba a režie. A to tomu dodalo také tu správnou atmosféru, takže mé velké díky všem hercům (také tam namlouvám jednu z postav a jak říkal Jára Cimrman: „Musím se pochválit, neb nikdo jiný to neudělá.“ :-D) a hlavně také celému týmu Audiostory pod režijní taktovkou Jindřišky Novákové.

Největší problém byl vymyslet, jak neprozradit vraha příliš brzo. Ale přišel jsem na to. Jak? To se dozvíte, když si audioknihu poslechnete. Nechci příliš spoilerovat. 😉

12. Jak jste poznal, že posluchač potřebuje zvukové vodítko, ale ne další vysvětlující repliku?

Vzpomněl jsem si na svého lektora, přítele a mentora Karla Weinlicha. Vždycky nám vštěpoval, že posluchač musí vidět ušima. Jinými slovy řečeno, za pomoci zvuku se mu to ve fantazii promění v obrazy. Dozvěděl jsem se od několika nevidomých, kteří audioknihu slyšeli, že ji vnitřním zrakem viděli jako film. Myslím, že větší pocty se mi nemohlo dostat.

13. Co vám práce na Jedlové samotě změnila v psaní dialogů pro skutečné herce?

Tam dialogy nejsou. Jen monology. U výpovědí svědků se v knize objeví jejich popis. Kdo jsou, kolik jim je let a co dělají. Pro scénář jsem upravil text tak, aby se každý, kdo namlouvá svědka, představil, stejně jako by to udělal u výslechu.

14. V minutové hře Mravenci máte minimum času. Jak rozhodujete, co posluchač nemusí vědět?

To bývá hodně těžké. Při prvních verzích, co jsem napsal, je tam toho hodně. Až když text dopíšu, nechám ho odležet. Pak se k němu po čase vrátím a nastává proces škrtů. To je moment, kdy zjistím, že ne vše se do textu hodí, protože pak to bývá příliš popisné.

15. Kdy jste při rozhlasovém natáčení zjistil, že největší napětí vytvoří obyčejná věta bez přidaného důrazu?

Na herecké škole při předmětu Práce s mikrofonem, kde nás vedl Karel Weinlich, nás učil, jak si najít v dialozích podtexty a důležité momenty. Posléze jsme si zkoušeli, jak znějí. V rozhlase máte jen mikrofon, mimochodem ten na vás prozradí vše (jestli jste falešný či máte vady v řeči), text a svou fantazii. Proto je potřeba být s textem seznámen už dříve, abyste si ho mohl „dostat do huby“, a pak je tu ještě režisér, který vás navede.

16. Jaký další skutečný příběh byste raději zpracoval zvukem než prózou?

U všech si přeju, aby se dostaly k lidem a nejlépe ve všech formách. :-D

17. Co byste při nové dramatizaci udělal jinak díky zkušenosti s Jedlovou samotou?

Záleží na textu a na tom, jak to cítím. Pokud cítím, že se tam hodí více dialogů, tak to i tak napíšu. Důležitější je podle mě obsah příběhu než jeho forma.

18. Který námět byste si naopak přál vytvořit zcela od začátku bez závazku ke skutečným událostem?

Všechny mé práce (dva rukopisy už jsou napsané a na dalších pracuji) jsou volně inspirované skutečnými událostmi. Miluji to. Vždy mě inspiruje nějaká událost, situace či téma. Ale rozhodně se nebráním ani zcela fiktivním příběhům. Napsal jsem divadelní hru aktOFFka, která byla fiktivní. Musí přijít tzv. impuls shora, jak tomu říkám, a když mi ta myšlenka nebo inspirace, téma či nápad uvízne v hlavě delší čas, tak ji určitě zpracuji.

19. Podle čeho poznáte, zda nový nápad potřebuje knihu, rozhlasovou hru, nebo obyčejný herecký dialog?

Dávám hodně na svůj vnitřní instinkt. Podle toho se rozhoduji, jaká forma by nejlépe prospěla danému tématu.

20. Jakou postavu byste chtěl zahrát po psaní Bestie v uniformě, aby vám zpochybnila snadné vysvětlení lidského jednání?

Za každou vnitřně složitější postavu jsem rád. Teď v listopadu budu hrát v připravovaném filmu o tragédii v Ležákách pod režijní taktovkou Miloše Pilaře. Dostal jsem roli jménem Walter Lehne (1891–1950), který byl německý nacistický úředník a vrchní kriminální tajemník pardubického gestapa během druhé světové války. Jako zástupce velitele služebny se přímo podílel na pronásledování českého odboje, zatýkání a čtení rozsudků při hromadných popravách na pardubickém Zámečku v období heydrichiády. V roce 1942 mu bylo jednapadesát let. Tedy byl o pět let starší, než jsem teď já. Není to rozsahem velká role, ale je na ní skutečně co hrát.

V dalším připravovaném filmu Hamlet renegade pod režijní taktovkou Jána Burdy hraju postavu Rosenkrantze. Také nevelká role, co do počtu obrazů a replik, ale velká ve své důležitosti v rámci příběhu. Obě postavy jsou nejednoznačné a vnitřně složité.

Hrál jsem i v zahraničních projektech. Jak v reklamách, tak seriálech i ve filmech. Je velice zajímavé hrát v cizím jazyku. Díky škole a svému dědovi umím anglicky, německy a francouzsky. Je proto nezbytné se učit i cizím jazykům. Ne nadarmo se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

Těším se na další projekty, které přijdou do mého života. Je mi jedno, jestli budou domácí, nebo zahraniční produkce. Důležitým faktorem je také, že by se člověk měl pořád učit, číst, dělat, co ho baví, a poznávat nové věci. Neustrnout na jednom místě a být k sobě zdravě kritický a zároveň se mít i zdravě rád.