Stávka České televize: Studenti bojují za poplatky, které sami neplatí. Opravdu je nezávislost médií v ohrožení?

Červená karta vládě, nebo boj za vlastní jistoty?

Úterý 3. listopadu bude pro Českou televizi nezvyklým dnem. Její zaměstnanci vstoupí do čtyřiadvacetihodinové stávky, která se výrazně promítne do vysílání. Diváci přijdou o obvyklé Události, Studio 6, Dobré ráno, Sama doma i další pořady. Zpravodajství poběží v omezeném režimu, digitální služby nebudou aktualizovány a některé programy nahradí archivní pořady. Vedení televize přitom musí zajistit alespoň základní informační servis.

Důvodem protestu je plán vlády zrušit televizní a rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Iniciativa Veřejnoprávně, za kterou stojí zaměstnanci ČT a Českého rozhlasu, varuje před ohrožením nezávislosti, omezením výroby pořadů a propouštěním. Podle vedení televize by navrhované financování znamenalo citelný zásah do jejího hospodaření.

Obavy nejsou úplně bezdůvodné. Pokud se veřejnoprávní médium stane závislejším na penězích přidělovaných státem, může se dostat pod větší  tlak. Vláda, která rozhoduje o rozpočtu, má přece jen v rukou nástroj, jímž může instituci ovlivňovat, byť nepřímo. Právě proto zastánci současného systému považují pravidelné poplatky za důležitou pojistku. Peníze přicházejí přímo od veřejnosti, nikoli prostřednictvím každoročního politického rozhodování o rozpočtu.

To je argument, který stojí za pozornost. Jenže znamená automaticky, že každý jiný model financování musí vést ke ztrátě nezávislosti? A je současný systém jedinou možnou cestou? A jak poplatníci zjistí, že jsou jejich peníze v rukou dobrého hospodáře?

Studenti v ulicích a otázka, za koho vlastně bojují

Pozornost vzbudily také protesty studentů, kteří se rozhodli postavit za zachování současného financování. Na náměstích se objevily transparenty, zaznívaly projevy a mladí lidé dávali najevo, že jim osud veřejnoprávních médií není lhostejný. V Brně se podle odhadů organizátorů a místních představitelů sešly tisíce lidí, podobné akce se konaly také v Plzni a Hradci Králové.

Je sympatické, když mladá generace není lhostejná k tomu, jak funguje společnost. Jenže právě tady se nabízí i trochu nepříjemná otázka. Kolik z těchto mladých demonstrantů vlastně Českou televizi pravidelně sleduje? A kolik z nich vůbec osobně platí televizní poplatky?

U nezletilých je odpověď poměrně jednoduchá. Poplatkovou povinnost nemají jako samostatní plátci, ta se vztahuje na domácnost. Mladí lidé tedy mohou bojovat za zachování systému, do kterého sami přímo nepřispívají. To samozřejmě neznamená, že nemají právo vyjádřit názor. Demokracie nestojí na tom, že člověk smí protestovat pouze proti tomu, co se ho bezprostředně finančně dotýká.

Přesto je na místě ptát se, zda si všichni účastníci dostatečně uvědomují, za co vlastně demonstrují. Nejde někdy o využití mladistvého nadšení pro politický a ideologický boj dospělých? Kde končí autentický zájem o svobodu médií a začíná organizovaná mobilizace lidí, kteří ještě nemají dostatek zkušeností, aby dokázali posoudit všechny souvislosti?

V zahraničí už poplatky zrušili. A televize nezanikly

Dalším argumentem, který v české debatě poněkud zapadá, je zahraniční zkušenost. Existují totiž evropské země, kde už klasické televizní poplatky dávno nefungují. Například Norsko přešlo v roce 2020 na financování veřejnoprávní televize NRK ze státního rozpočtu. Dánsko zrušilo mediální licenci v roce 2022 a přešlo na financování prostřednictvím daní. Švédsko nahradilo klasický televizní poplatek individuálním příspěvkem vybíraným společně s daní z příjmů.

To ale neznamená, že obyvatelé těchto zemí přestali na veřejnoprávní média přispívat. Jen už nedostávají samostatnou složenku za televizní přijímač. Důležité je také to, jaké pojistky nezávislosti jednotlivé státy nastavily. Samotná změna způsobu financování totiž ještě neříká, zda bude zpravodajství kvalitní, objektivní a svobodné.

Norská NRK funguje i nadále jako veřejnoprávní médium s jasně stanoveným posláním. Zahraniční příklady tedy ukazují, že konec klasických poplatků nemusí automaticky znamenat konec nezávislého zpravodajství. Zároveň ale nelze jednoduše převzít norský nebo dánský model a předpokládat, že bude stejně dobře fungovat i u nás.

Je Česká televize skutečně nestranná?

Do celé debaty patří ještě jedna otázka, kterou zastánci současného systému příliš rádi neslyší. Je Česká televize opravdu tak objektivní a nezávislá, jak o sobě tvrdí? V době, kdy má téměř každá domácnost přístup k internetu, sociálním sítím a desítkám dalších zpravodajských zdrojů, si lidé mohou jednotlivé události snadno porovnávat. A ne každý má pocit, že televizní zpravodajství nabízí všechny názory ve stejné míře.

Část veřejnosti vnímá ČT jako důvěryhodný zdroj informací, jiní jí naopak vyčítají jednostrannost, výběr témat nebo způsob, jakým jsou některé události prezentovány. Zajímavé je, že tento rozpor zachytila také odborná studie Masarykovy univerzity věnovaná důvěře v Českou televizi. Ukázala, že vnímání její objektivity výrazně souvisí s politickými postoji diváků. Zatímco jedni ji považují za důvěryhodnou instituci, druzí ji vnímají jako zaujatou a nepřátelskou.

To ovšem samo o sobě nedokazuje, že televize skutečně straní jedné politické skupině. Pocit diváka a prokazatelné porušení novinářských pravidel jsou dvě rozdílné věci. Právě proto by měla být veřejnoprávní média připravena na kritiku a měla by svou nestrannost obhajovat především konkrétní prací, nikoli pouze odkazem na své poslání.

Má stávka vůbec smysl? A kdo bude platit dobrovolně?

Zajímavé je také načasování protestu. Vládní návrh na zrušení poplatků už sice prošel prvním čtením ve Sněmovně, ale zákon ještě přijatý není. Musí projít dalším legislativním procesem. Stávka tedy není úplně bezpředmětná, protože zaměstnanci mohou stále tlačit na změnu návrhu, jeho úpravu nebo doplnění pojistek nezávislosti. Není však pravda, že by se protestem rozhodovalo o definitivním osudu koncesionářských poplatků.

Do hry navíc vstoupila další možnost. Premiér Andrej Babiš připustil také variantu dobrovolných příspěvků, případně jiného modelu financování mimo klasické státní rozpočtové prostředky. Jenže tady se nabízí další otázka: kolik lidí, kteří dnes hlasitě hájí zachování poplatků, by bylo ochotných posílat České televizi peníze dobrovolně? A kolik by jich přispívalo pravidelně, i kdyby se jim nelíbila část vysílaného obsahu?

Je snadné požadovat, aby ostatní platili povinně. Mnohem zajímavější by bylo zjistit, kolik lidí by veřejnoprávní médium skutečně podpořilo vlastní peněženkou, kdyby nemuselo.

A zatímco v řadě evropských zemí řeší lidé především drahotu, životní náklady a nejistotu, jak bude vypadat jejich budoucnost, u nás se část veřejnosti vydává do ulic bojovat za zachování platby, kterou chce vláda zrušit. Z pohledu zahraničí to může působit poněkud bizarně. Ne proto, že by svoboda médií nebyla důležitá, ale proto, že se z debaty o způsobu financování stává téměř existenční boj.

Veřejnoprávní televize má bezpochyby své místo. Stejně tak má veřejnost právo ptát se, kolik stojí, co za své peníze dostává a zda plní své poslání dostatečně kvalitně. Nezávislost médií je třeba chránit, ale ČT by neměla být nedotknutelnou institucí, o které se nesmí diskutovat, která odmítá debatu o penězích, hospodaření ani objektivitě. Opravdu si ředitel ČT zaslouží milionové prémie? Za co vlastně?

Možná by proto bylo užitečnější než celodenní stávka a studentské protesty otevřít skutečně věcnou debatu. Ne o tom, kdo je větší demokrat, ale jak zajistit, aby Česká televize zůstala nezávislá, důvěryhodná a dostupná všem. A to bez ohledu na to, zda za ni budeme platit složenkou, prostřednictvím daní, nebo jiným způsobem.