Rozhovor s Amelií Lavaud: Kvůli filmu Po čem holky touží vyměnila na měsíc chytrý telefon za tlačítkový

V rozhovoru vzpomíná na natáčení s Josefínou Prachařovou, s níž si přirozeně porozuměla i mimo kameru. Přibližuje také své působení v Cabaretu Calembour, kde se podle jejích slov postavy často přizpůsobují jazykovým vtipům. S humorem mluví o reakcích publika, vlastní pohybové průpravě i zkušenosti s anglicky hraným monodramatem Fleabag, při němž objevila větší svobodu v hereckém projevu.

Amelie Lavaud se věnuje rovněž vlastní hudební tvorbě. Prozrazuje, že na začátek roku 2027 připravuje nové písně a videoklipy. Do budoucna by si ráda vyzkoušela výraznější komediální filmovou roli nebo postavu mladé maminky. Otevřeně přitom přiznává, že se jako herečka stále učí a každý nový projekt jí přináší další zkušenosti.

1. Čím jste si přiblížila svět středoškolačky z počátku tisíciletí, ve kterém Lídin příběh začíná?

Pořídila jsem si asi na měsíc tlačítkový telefon. Potřebovala jsem si zkusit, nad čím člověk začne přemýšlet, když není konstantně stimulovaný telefonem. Ve chvilkách klidu během dne jsem zvyklá otevřít telefon a začít odpovídat a vyřizovat věci, které se na mě valí, abych ušetřila čas a nemusela to řešit večer doma. A vlastně se tak obírám o cenné momenty nicnedělání, rozjímání, nudy… Lída – postava, kterou hraju, se ale nudí poměrně často, dost ji to otravuje a je to jeden z pohonů, proč už tak moc chce být dospělá a zažívat ten „svobodnej, nikým nekontrolovanej život“.

Taky jsem začala chodit na skate, který mi navozoval pocit toho venkovního, rozlítaného děcka, který svoje „doma“ má venku s přáteli. Ve filmu je i scéna, jak skatuju, ale nevím, do jak moc velké míry se s ní chci chlubit… (haha).

2. Jak jste s Josefínou Prachařovou hledaly drobné projevy přátelství Lídy a Alice?

Bylo milým zjištěním, že projevy „přátelství“ s Josefi předstírat nemusíme. Když jsme se před natáčením sešly, abychom si o projektu a o našem filmovém přátelství popovídaly, zjistily jsme, že nebude potřeba moc přihrávat. Čeho si ale člověk musel být vědom, bylo to, že v roce 2000 trávení času s přáteli vypadalo trochu jinak, než je tomu dnes… Největší rozdíl samozřejmě tvoří to, že se nežilo v digitálním světě a byly jsme odkázané na zábavu, kterou si samy vytvoříme – což je mimochodem jedno z pěkně nastíněných témat ve filmu, když se holky dostanou do současnosti a nerozumí telefonům, do kterých všichni koukají.

3. Jak se vám mezi seriálem Hrdina a Po čem holky touží změnil způsob přípravy na natáčecí den?

Příprava se mi mění neustále, nehledě na to, že je to jiná postava… Stává se mi, že se ohlídnu tři měsíce zpátky a udivuje mě, jak jsem mohla postavu nebo situaci tvořit tímto způsobem, a přesto to fungovalo… Ale tak to je vývoj :) Je to pro mě neustálé objevování a jen potvrzuji Sokratovu větu „vím, že nic nevím“.

4. Krychlatá kVIdoule vznikla přímo pro Semafor a novou sestavu. Kde jste do ní mohla nejvíc přinést vlastní nápad?

No, ono je to tak chytře a vtipně napsaný, že se mnohdy člověk bojí přinést vlastní nápad, aby dílo spíš nedegradoval. Nebo nápad na vtip přinese a pak zjistí, že ten vtip už tam celou dobu je, ale je tak trochu schovanej, takovej tzv. „zárožák“. To si pak člověk uvědomí, jak je mladej a blbej. Tímto všechny zvu, aby přišli a ověřili si, že všechny „zárožáky“ chápou.

5. Co vám v Krychlaté kVIdouli pomáhá udržet situaci, když se publikum začne smát uprostřed repliky?

Kluci Calembouráci (pozn. jm. Igor Orozovič, Milan Šotek, Jiří Suchý z Tábora) to rozhodně nejsou. A stane se i, že v publiku je ticho a kdo se směje, jsme ti na jevišti… Ale co dělat, když se publikum začne smát uprostřed repliky, je spíš dotaz na kluky, mým vtipům o Pepíčkovi se nikdo moc nesměje…

6. Jak si při práci s Calembourem ověřujete, že jazykový vtip nezastíní postavu?

Neověřuji, ono to tak často je. A shodou náhod to je docela téma, na které v poslední době často narážím, že u různých žánrů a formátů, ať už divadla, filmu, nebo hudebního vystoupení, fungují jiné principy, jak na samotném jevišti, tak i v přípravě. A myslím, že u Calembouru se spíš postava přizpůsobuje vtipu.

7. Máte za sebou dlouhou průpravu v contemporary dance. Jak ji využíváte, když filmová kamera snímá jen obličej?

Tancuju aspoň palcema. Člověk si někdy nepomůže. Ne, je pravda, že před kamerou toho asi tolik nevyužiju, pokud nebudu točit projekt s názvem Contemporary tanečnice a nebudu mít hlavní roli. Ale zároveň musím říct, že v průběhu těch čtyř let studií na Pražské konzervatoři, kde máte asi osm hodin týdně pohybu – od baletu přes step, šerm, modernu, akrobacii – je příjemné už nějakou průpravu za sebou mít.

8. V profesním profilu uvádíte češtinu, angličtinu i francouzštinu. V kterém jazyce se vám nejsnáze hledá spontánní herecká reakce?

Ty jo, možná i řeknu angličtinu. Říká se, že s každým novým jazykem člověk získá novou personalitu. Je možné, že v angličtině nemám tolik zajeté moje osobité vzorce, reakce, intonace atd. a jsem více svobodná v projevu, protože každou svou reakci ovládám vědomě a nejedu z autopilota mého vlastního já. Dává to smysl? Hrála jsem nedávno monodrama Fleabag v angličtině a myslím, že bych neměla stejné manýry v češtině – ale do určité míry také hraje roli zpěvnost jazyka.

9. Jak by vypadal projekt, ve kterém byste mohla propojit herectví s vlastní autorskou tvorbou?

Moje autorská tvorba je zatím jen v podobě hudby a videoklipů, ale i tam herectví v nějaké míře využívám… Je pravda, že teď už jsem dlouho nikde nekoncertovala, ale pracuji teď na nových věcech, písničkách, které chci v prvních měsících 2027 vydat, a tím trošku posunout i tu hudební stránku, která teď zaostávala… A natočit k nim videoklipy!

10. Co by měla nabídnout další filmová role, aby vás posunula?

Bavilo by mě si zkusit zastávat pozici komediální postavy ve filmu, ale to je nemalá výzva, takže zatím budu sedět v postraní a učit se být vtipná. Teď mě ještě napadá třeba role mladé maminky – zažít si typ lásky, který si zatím nedokážu představit, a zase si nechat otevřít oči k novým principům v životě… I když tuhle životní roli si možná radši nechám jako překvapení?