Když Janu Kanyzovi přišlo rozhodnutí o výši důchodu, myslel si, že špatně vidí. Slavný herec se stáhl na venkov

Diváci si jméno Jan Kanyza spojují s elegancí, kultivovaným projevem a hlasem, který zněl desítkami filmů i seriálů. Patřil k hercům, kteří nepotřebovali křik ani okázalost. Stačilo pár vět a bylo jasno, kdo přitahuje diváky. O to překvapivější bylo, když postupně začal mizet. Bez velkých rozloučení, bez mediálních gest. Sám přiznal, že už necítí potřebu být „v oběhu“ za každou cenu. Odmítal nabídky, omezil dabing, přestal chodit do společnosti. Neutekl před světem, jen si vybral jiný rytmus. Rytmus horské chalupy, barev na plátně a obyčejných radostí.

Šok jménem důchod. A rychlý návrat do reality

Když mu přišlo rozhodnutí o výši starobního důchodu, myslel si prý, že špatně vidí. Číslo si spletl a na okamžik věřil, že je vyšší. Pak se podíval znovu. A přišlo vystřízlivění. Herecká profese totiž není klasickým zaměstnáním s pravidelnou výplatou a pevnými odvody. Roky práce na smlouvy, projekty, krátkodobé angažmá. To všechno se promítne do výpočtu penze. Pokud by měl vyžít pouze z důchodu, musel by výrazně omezit standard. Na skromný život na chalupě to stačí.

Finanční situaci rodiny dnes stabilizuje i příjem jeho manželky. Kanyza o tom mluví otevřeně, bez zatrpklosti. Spíš jako o faktu, který k uměleckému životu patří. Možná i to je součást jeho klidu.  Přiznal realitu a neměl potřebu ze sebe dělat hvězdu.

Chalupa v podhůří Krkonoš: Dům, který dýchá tichem

Většinu času tráví v podhůří hor. Typická krkonošská chalupa má sedlovou střechu s výrazným spádem, aby sníh neměl šanci. Dřevo jako hlavní materiál, jednoduchá okna, žádné přehnané zdobení. Dům, který vznikl proto, aby vydržel v drsné krajině. Uvnitř je všechno účelné. Vstupní chodba s lavicí a věšákem. Obývací pokoj, kde voní dřevo. Praktická kuchyně s jednoduchým stolem a policemi na hrnky. A samozřejmě kávovar, který má čestné místo. Ložnice střídmá, bez zbytečností.

Staré chalupy vyžadují péči. Kontrola střechy, okapů, plotu, dřevěné fasády. Sekání trávy, řezání dřeva, drobné opravy. Fyzická práce je podle něj očistná.

Vyčistí hlavu,

říká. Po hodinách soustředění u plátna přijde pohyb, který vrátí tělo do reality.

Televizi téměř nesleduje, počítač s internetem nepoužívá a sociální sítě ho nezajímají. V době, kdy si herci myslí, že bez sociálních sítí se na ně zapomene, je to příjemná změna.

Z jednoho rozhovoru pro iDnes

A co váš hlas? Propůjčujete jej i nadále dabingu?

Ne. Už jsem to uzavřel úplně všechno. Dodělal jsem některé věci, které byly domluveny, ale těch nebylo moc. Přesně tedy, co se týče dabingu. Ale už je konec. Všechno má svou oponu, svůj začátek a konec.

Dostal od vás George Clooney dopis na rozloučenou?

Nedostal. A on mi taky žádný neposlal.

Čemu se momentálně věnujete? Užíváte si volnějšího režimu?

Nevím, jestli volnějšího režimu. Poněvadž člověk nahrne na sebe zase spoustu jiných věcí a aktivit v domnění, že má volno od práce. Ale stabilně je to pořád stejné. Takže trávím čas v ateliéru, na chalupě, věnuji se sám sobě, rodině. Jinak se věnuji též rozhazování starobního důchodu a to není žádný problém.

Ateliér jako střed vesmíru

Nejdůležitější místností chalupy je ateliér. Zabírá jednu z větších místností v patře. Světlo sem proudí velkými okny s výhledem do zahrady. Na stěnách visí hotová plátna, o která se opírají další rozpracovaná. Uprostřed stojí malířský stojan jako tiché centrum dění. Malování se věnoval už dříve, ale teď má čas. Skutečný čas. Ráno vstane brzy, připraví si kvalitní espresso, usedne k plátnu a několik hodin pracuje. Soustředěně, bez vyrušování. Barvy, tahy štětce, ticho.

Herectví je kolektivní umění. Malování je solitérní. Možná právě proto mu vyhovuje. Po letech sdíleného prostoru našel radost v samotě, která není osamělostí, ale svobodou.

Káva, doutníky a malé rituály

Každý den začíná kvalitní kávou. Nedávno si pořídil nový espresso stroj, který kávu namele i nadávkuje. Nejraději má stoprocentní arabiku.

To je velmi dobré kafe, které mě uspokojuje a dělá mi radost. Kafíčka není nikdy dost,

svěřil se v rozhovoru.

Rád si zajde i do kavárny, kde má své místo. Obsluha už ví. Jakmile vstoupí, objednávka je jasná. Žádné vysvětlování, jen klidný rituál. K tomu doutníky. Z někdejšího vytíženého herce se stal muž, který si vystačí s tichem, barvami a vůní čerstvě namleté kávy.

Život bez potlesku. A přesto plný

Odchod ze scény bývá pro herce bolestivý. Potlesk je návykový. U Jana Kanyzy to ale působí jinak. Jako vědomé rozhodnutí. Nepůsobí zatrpkle, spíš vyrovnaně. Přijal, že každá etapa má svůj čas. Z veřejného světa plného kamer se přesunul do prostoru, kde největší hodnotu má světlo dopadající na plátno a ticho hor. Není to útěk. Je to osobní a promyšlená volba. A možná právě v tom je jeho příběh zajímavý. Jen chudák George Clooney, jeho hlas už nikdy nebude tak sexy.