Tři roky života, o kterých Borůvka z Básníků nikdy nemluvila

Příletová hala pražského letiště, konec roku 1989. Miroslava Šafránková vede za ruce dvě malé děti a za sebou nechává rozpadlé manželství i tři roky strávené v zemi, která se jejím dětem málem stala osudnou. Sestra Libuše ji netrpělivě vyhlíží s kytičkou v ruce. Když se konečně setkají, vezme za ruku tříletého synovce a řekne mu: „Já jsem tvoje teta.“

Dětství ve stínu Popelky

Narodila se 11. června 1958 v Brně a vyrůstala ve Šlapanicích v rodině plné hudby. Matka vyučovala na lidové škole umění, otec učil klavír a zároveň doprovázel místní ochotnické divadlo. O pět let starší Libuše už v mladém věku získala titulní roli v pohádce Tři oříšky pro Popelku a přes noc se stala nejznámější herečkou Československa.

Malá Miroslava k ní vždycky měla silný citový vztah. „Dali mi ji do náruče a řekli: teď se o ni budeš starat, tady máš sestřičku,“ vzpomínala později Libuše. Rodiče přitom o hereckou kariéru pro dcery vůbec nestály. Chtěli pro ně spíš něco stabilního, nejlépe zaměstnání učitelky nebo úřednice s pravidelným platem.

Objevil ji Kachyňa

V patnácti se Miroslava poprvé objevila před kamerou, a to v muzikálu Přijela k nám pouť z roku 1973. Drobná role stačila k tomu, aby si jí všiml režisér Karel Kachyňa. Vyhledal ji přímo na textilní průmyslovce v Brně a svěřil jí hlavní roli ve filmu Robinsonka.

Šestnáctiletá Miroslava hrála osiřelou Blaženu, která musí po smrti matky nahradit dospělou ženu a postarat se o mladší sourozence. Role plná odpovědnosti byla na tak mladou herečku nezvykle náročná. Rodiče s natáčením souhlasili jen pod podmínkou, že nezanedbá studium. Slib dodržela – a ukázalo se, že ho bude muset dodržovat ještě mnohokrát.

Na patnáctém ročníku festivalu filmů pro děti v Gottwaldově, dnešním Zlíně, získala za Robinsonku hned dvě ocenění – Festivalového panáčka za hlavní roli a Cenu dětské poroty za nejlepší dětský herecký výkon. Poprvé v životě to nebyl úspěch sestry. Byl to její vlastní triumf, vydobytý bez ohledu na příjmení, které se v Československu stalo synonymem filmové hvězdy.

Kachyňa jí věřil natolik, že ji o rok později obsadil znovu – do filmu Romance za korunu z roku 1975, do role učnice Maruny po boku Erika Parduse. A pak přišla role, která obě sestry spojila na jednom plátně.

Mořská víla na bílém koni z Popelky

V osmnácti letech dostala titulní roli v pohádce Malá mořská víla, kterou Kachyňa natočil podle Andersenovy předlohy.

Po jejím boku hrála i Libuše – jako pozemská princezna, která nakonec prince mořské víle „přebere“. Sestry se na place škádlily, žádná řevnivost mezi nimi ale nebyla.

Pro zajímavost: bílý kůň, na kterém Miroslava v pohádce jezdí, je ten samý Ibrahim, který hrál slavného Juráška ve Třech oříšcích pro Popelku. Film později vyhrál hlavní cenu na filmovém festivalu v asturském Gijónu.

Nezapomenutelná Borůvka

Vrchol kariéry přišel v roce 1982. Ve filmu Jak svět přichází o básníky si Miroslava zahrála sekretářku Borůvku, gymnaziální lásku hlavního hrdiny v podání Pavla Kříže. Komedie o zasněném maturantovi s poetickou duší se stala nečekaným hitem a dočkala se pěti dalších pokračování natáčených přes několik desetiletí.

Borůvka zůstala rolí, se kterou si Miroslavu spojuje dodnes nejvíc lidí. A přesně v této chvíli, kdy se jí nabídky začaly sypat, udělala rozhodnutí, které jí kariéru zlomilo vejpůl.

Odchod za hranice a ztracená role

Na začátku osmdesátých let se provdala za L. A. Steina a odstěhovala se s ním do západního Německa. České filmové nabídky tím nezanikly úplně – ve druhém pokračování Básníků měla znovu zazářit jako dospělá Borůvka. Jenže Miroslava už žila za hranicemi, a tak do scény, kde Štěpán čte svatební oznámení, propůjčila hlas jiná herečka, Zlata Adamovská.

V Mohuči začala Miroslava studovat ekonomii a získala bakalářský titul. Příležitostně dál hrála – pod jménem Miroslava Steinová se objevila v několika německých televizních inscenacích, mimo jiné v seriálu Jockei Monika ze závodního prostředí. Čeští diváci o ní ale v té době neslyšeli prakticky vůbec.

Mexiko: nemoc, strach a telegramy přes oceán

S manželem měli dvě děti. V roce 1986 se rodina přestěhovala ještě dál – do Mexika, kde Miroslava dokonce dostala roli ve španělsky mluveném filmu El jinete de la divina providencia. Navenek to vypadalo jako exotické dobrodružství. Skutečnost byla jiná.

Rodina žila daleko od domova, bez kvalitní lékařské pomoci, jakou znali z Evropy, a bez blízkých, na které by se dalo v krizi spolehnout. Jazyk, klima, cizí zdravotnický systém, všechno to bylo nové a všechno to najednou hrálo roli. A pak přišla krize: obě děti v tropické zemi vážně onemocněly.

O jakou nemoc přesně šlo, se veřejnost nikdy nedozvěděla. Jisté je jenom to, co zůstalo zdokumentované: týdny nejistoty a telegramy létající přes oceán. Libuše v Praze podle svědectví bezmocně čekala na každou zprávu a bála se, že rodinu už nikdy neuvidí pohromadě.

Obě děti se nakonec uzdravily. Manželství tu zkoušku ale nepřežilo. Dlouhodobý stres, jazyková bariéra a odloučení od rodiny ho postupně rozložily a koncem roku 1989, ve stejné době, kdy se v Československu hroutil komunistický režim, se Miroslava rozhodla vrátit domů – sama s dětmi, do země, kterou před lety opustila jako herečka na vrcholu.

Konec herecké kariéry

Cesta zpět před kameru nebyla jednoduchá.

Teprve v roce 1993 dostala titulní roli v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Nahradila v ní slovenskou herečku Janu Nagyovou, jejíž agentka požadovala za natáčecí den tisíc marek. Nagyová se s rolí loučila těžce: „Brečela jsem do polštáře,“ přiznala později.

Tvůrci Básníků počítali s tím, že se Miroslava ještě jednou vrátí k roli Borůvky, a to ve filmu Konec básníků v Čechách. Nabídka byla na stole, štáb s ní počítal, scénář na ni čekal. Miroslava roli přesto odmítla. Po Arabele se před kamerou už nikdy neobjevila. Její herecká kapitola skončila, a to z její vlastní vůle.

Podnikání místo reflektorů

Místo dalšího čekání na role se vrhla na podnikání. V roce 1995 spoluzaložila tiskovou a mediální agenturu, později známou pod jménem Kirké. Zúročila v ní ekonomické vzdělání, které si mezitím v Praze doplnila o inženýrský titul na Vysoké škole ekonomické.

V byznysu se prý překvapivě dobře našla – ostré lokty, manažerský talent, stabilní firma s dobrou pověstí. Z bývalé herečky, kterou před lety znal celý národ, se stala podnikavá žena, která k seberealizaci nepotřebuje záři reflektorů.

Blízkost sestry a poslední rozloučení

V Česku našla i osobní klid. Provdala se za překladatele Miroslava Drozdu a měli spolu syna Marka. Usadili se v Praze, jen pár ulic od domu, kde bydlela Libuše. Byla to blízkost, kterou si obě sestry po letech odloučení očividně přály.

Libuše Šafránková zemřela 9. června 2021, dva dny po svých osmašedesátých narozeninách. Miroslava tou ranou hluboce trpěla.

Asi za měsíc po Libušině smrti zavolal Miroslavě novinář. Ptal se na Mexiko – na nemocné děti, na tu dobu, kterou celá rodina prožívala ve strachu. Miroslava odpověděla jedinou větou: „Nezlobte se, nechci o tom mluvit.“ A zavěsila. Tři roky v tropické zemi zůstaly navždy zahalené mlčením.