Luděk Munzar žil, jako by měl několik životů. Miloval rychlost, létání i Janu Hlaváčovou, které slíbil, že nebude riskovat

Muž, kterého bylo všude plno

Luděk Munzar nepatřil k lidem, kteří by dokázali jen tak sedět a čekat, co jim život přinese. Všechno dělal naplno, rychle a s temperamentem, jako by měl k dispozici mnohem více energie než ostatní. Když si něco usmyslel, jen málokdo ho dokázal odradit. Přesto mu nechyběla slušnost ani pokora, vlastnosti, které si uchoval i v době, kdy patřil k nejvýraznějším českým hercům. Ideální manžel? Možná ne vždy. Rozhodně však muž, který se nikdy neuměl spokojit s polovičatým životem.

Narodil se 20. března 1933 v jihočeské Nové Včelnici, dětství ale prožil ve Smiřicích, kde jeho otec pracoval ve mlýně. Už jako chlapec snil o tom, že se stane vojenským stíhačem.

Chtěl jsem na pilotní školu, těšil jsem se, že budu nosit nádhernou uniformu a vznášet se nad oblaky,

vzpomínal později. Osud mu nakonec připravil jinou cestu, která ovšem nebyla o nic méně dobrodružná.

Po studiu na Vyšší hospodářské škole v Hradci Králové zamířil na pražskou DAMU. Divadlu propadl už během studentských let a v roce 1956 získal první angažmá v Mladé Boleslavi. Jeho talent však nezůstal dlouho bez povšimnutí. Už následující rok se objevil na jevišti Národního divadla, kde se postupně vypracoval mezi výrazné osobnosti činohry. Začínal jako romantický hrdina a divoký mladík, časem ale dokázal přesvědčivě ztvárnit i složité, rozporuplné a záporné postavy.

Hlas, na který se nezapomíná

Před kamerou se poprvé objevil ještě jako student, ve filmu Dalibor z roku 1956. Brzy následovala sportovní komedie Dědeček automobil, která se stala jednou z jeho známých raných rolí. Výrazně se prosadil také v televizní tvorbě a jeho hlas si diváci spojovali nejen s herectvím, ale i s přednesem a vyprávěním.

V osmdesátých letech se do paměti publika zapsal především jako Jakub Cirk z televizního seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Postavu mu napsal Jaroslav Dietl, s nímž se Munzar náhodně setkal a který mu slíbil roli přímo na tělo. Slib dodržel a vznikl seriál, jenž sleduje osudy skláře a jeho rodiny napříč desetiletími.

Munzar se později uplatnil také jako průvodce naučných pořadů, například Paměť stromů či Zpět k pramenům. Jeho hlas se výborně hodil i pro rozhlas a dabing. Pravidelně namlouval Paula Newmana a v roce 2000 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Přestože se jeho herecký život zdál naplněný, největší dobrodružství na něj čekalo mimo divadelní šatny a filmová studia.

Rychlost měl v krvi

K motorům ho to táhlo od dětství. Jeho strýc provozoval autodopravu a malý Luděk se pohyboval v prostředí, kde auta nebyla jen dopravním prostředkem, ale také zdrojem fascinace. Později se z tohoto zájmu stala vášeň, která ho přivedla až k závodění s historickými vozy.

Zásadní místo v jeho příběhu získal sportovní tatraplán, jehož původní exemplář zničila havárie. Munzarovi se podařilo získat některé zbylé díly a pustil se do obnovy legendárního automobilu, přestože původní technická dokumentace nebyla k dispozici. S rekonstrukcí pomohl konstruktér a závodník Václav Král, který připravil nové výkresy. Vůz nakonec postavili v dílnách kopřivnického muzea a dokončili ho v roce 1987.

Automobil měl výkon 135 koní a dokázal dosáhnout rychlosti až 225 kilometrů za hodinu. Munzar si s ním užíval závodní jízdu a v roce 1989 získal titul mistra Evropy v závodech veteránů. Sám popisoval, jak při rychlé jízdě musel vůz neustále korigovat a zatáčky projížděl ve smyku. Nebyla to jen sběratelská záliba. Chtěl skutečně řídit, závodit a zažít rychlost na vlastní kůži.

Podobně jako auta ho přitahovalo také létání. Jenže zatímco pro něj znamenalo svobodu a splněný klukovský sen, jeho nejbližší museli žít s vědomím, že se z každé takové výpravy nemusí vrátit. A právě tady se jeho životní příběh začíná dotýkat ženy, která s ním strávila desítky let.

Jana Hlaváčová nebyla jen jeho velkou láskou

Poprvé se Munzar oženil v roce 1957 s loutkoherečkou a animátorkou Naděždou Musílkovou. Narodila se jim dcera Johana. O mnoho let později však do jeho života vstoupila Jana Hlaváčová, výrazná herečka, která měla za sebou vlastní životní zkoušky. Její první manžel, herec Jiří Michný, zemřel ve 34 letech na roztroušenou sklerózu a Jana zůstala sama s malou dcerou Terezou.

Když v roce 1969 přijala stálé angažmá v Národním divadle, Munzar už věděl, že ji chce mít po svém boku. Jana se do další svatby příliš nehrnula, on však byl neodbytný. V roce 1971 se jim narodila dcera Barbora a jejich společný život se postupně stal jedním z pevných bodů obou hereckých kariér.

Munzar o sobě s nadsázkou říkával:

Která ženská by vydržela všechny ty kraviny, které jsem v životě dělal!

Dobře věděl, že jeho záliby nebyly pro partnerku vždy snadné. Slíbil jí, že nebude dělat akrobacii, ale sám přiznával, že takový slib je pro pilota podobný, jako kdyby závodníkovi zakázali rychlou jízdu. Jana navíc zažila i chvíle, kdy se při automobilových závodech ocitl v nebezpečí.

Jejich vztah nebyl pohádkou bez starostí. Munzar byl muž, který se těžko vzdával svých vášní, a Hlaváčová musela přijmout, že vedle sebe má člověka, jenž se nerad nechává svazovat. Přesto spolu prožili téměř pět desetiletí. V práci byli partnery, doma si dokázali být oporou a společně také vystupovali po celé republice. Po odchodu z Národního divadla v roce 1990 připravili pořad S vůní šminek a benzínu, s nímž absolvovali více než 350 vystoupení.

Když už nebylo kam utéct

Odchod z Národního divadla byl pro oba zásadní změnou. Nesouhlasili se směrem, kterým se činohra po roce 1989 ubírala, a rozhodli se odejít na vlastní žádost. Munzar později vysvětloval, že pro něj Národní divadlo představovalo součást kulturního dědictví, k němuž cítil hlubokou úctu. Na jeviště se jako herec už nevrátil, věnoval se však příležitostně režii a dalším projektům.

Postupně se začaly ozývat i zdravotní problémy. V devadesátých letech bojoval s rakovinou ledvin, později s rakovinou prostaty, prodělal slabý infarkt a potýkal se s bolestmi kloubů. Do toho přišla nemoc Jany Hlaváčové. Parkinsonova choroba ji nakonec v roce 2011 donutila definitivně se rozloučit s herectvím. Žena, která byla celý život temperamentní a aktivní, se s projevy nemoci vyrovnávala velmi těžce.

Munzar už nemohl spoléhat na rychlost ani na vlastní nezdolnou energii. V rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2018 přiznal, že by některé věci ve svém životě udělal jinak.

Pořád jsem někam pospíchal, teď vím, že se to nemá. Byl jsem neustále v kvaltu a některé věci jsem nestačil prožít tak, jak jsem chtěl,

řekl.

Luděk Munzar zemřel 26. ledna 2019. Jana Hlaváčová ho přežila o necelých pět let, zemřela v lednu 2024. Muž, který kdysi sliboval, že se z každého letu vrátí, už vedle ní nebyl. Jejich příběh tak skončil podobně, jako dlouho vypadal jejich společný život: dva lidé, kteří se přes všechny rozdíly dokázali držet při sobě.