Inženýrská odysea: Ani Jaroslav Dietl nebyl všemocný. Tak vznikl na objednávku seriál, který byl ostudou jeho tvorby

Diváci se tentokrát těšili zbytečně. Čekali něco ve stylu Nemocnice na kraji města, ale dostali ten nejnudnější seriál, který se v době normalizace natočil. Ani herci jako Jaroslav Satoranský, Petr Kostka nebo idol žen Michal Dočolomanský seriál nezachránili. 

Jaroslav Dietl dostal jasný úkol – udělat náležitou propagandu novému tkalcovskému stavu, který vznikl ve Výzkumném ústavu. Asi nebyla náhoda, že ředitelem výzkumáku byl dobrý přítel ředitele televize. Seriál, o kterém se předpokládalo, že bude žádaný i v zahraničí (jako ostatní seriály Dietla), měl také náležitě zviditelnit práci mladých zapálených konstruktérů.  

Těm přicházelo do cesty mnoho problémů, které samozřejmě vždy překonali, a nakonec tak byli chloubou nejen pro svého zaměstnavatele, ale i pro Československo. Pracovití, chytří, vzdělaní, důslední v morálních zásadách.  

Ani s volbou režiséra to nebylo nejšťastnější řešení. Evžen Sokolovský údajně hodně spěchal, aby to měl už za sebou. Diváci tak dostávali pravidelně porci nudného schůzování a nepřirozených a nezáživných dialogů o něčem, co nikoho nezajímalo. 

Svůj prostor dostala i režisérova oblíbenkyně Eva Jakoubková, ale ani ona nedokázala dát seriálu alespoň slabý náboj. Seriál byl sice sledovaný, ale hlavně proto, že diváci neměli na výběr. Nikdo však druhý den v práci nerozebíral, jak to těm soudruhům s tím tkalcovským stavem pěkně jde od ruky.  

Ale seriál měl jednu výjimku, pokud jde o emoce diváků. Ty si získala postava konstruktéra Voženílka. Roli dostal původně Josef Somr, ale kvůli zdravotním problémům ji odmítl. Na své místo doporučil Jiřího Císlera, čímž mu zajistil opravdový věhlas. Voženílek nebyl kladnou postavou, ale zato byl jedinou věrohodnou figurkou v celém seriálu. Voženílek nebyl chytrý, nedokázal prosadit své pracovní nápady a profesně byl nulou. Doháněl to však jinak – záludnostmi, pochlebováním, pomluvami za zády.  

Lidé, kteří byli zvyklí psát do televize dopisy (internet nebyl), nelenili a psali své názory na Voženílka. Všichni, kdo pracovali ve větším kolektivu, měli totiž svého Voženílka, a tak se potřebovali o své zážitky podělit. Jiří Císler si mohl jen pochvalovat, jak mu role pomohla se zviditelnit, protože i negativní popularita se počítá.  

Hůře na tom byl Satoranský, kterému se kolegové za tuto roli posmívali. Kvůli ní se tak na čas u režisérů odsoudil k rolím, na které by dnes nikdo z herců nebyl hrdý. Navíc jeho postava Zdeňka Kořínka byla hodně nečitelná, moc si nepomohl ani svým milostným vzplanutím. Jeho víra v socialistické zřízení ho nejspíš ještě dlouho pronásledovala. O moc větší sympatie si nezískal ani Petr Kostka, jinak velice oblíbený herec.

Zvláštní je, že to nebyl jediný seriál, který se propagoval socialistický režim až moc okatě. Třeba Plechová kavalerie nebo Muž na radnici byly seriály, které dokázaly kromě toho nabídnout i zajímavé zápletky, což se v případě seriálu Inženýrská odysea nepovedlo.  

Ostudné je, že seriály se v té době točily v koprodukci, a tak nás i tento „neslaný, nemastný” projekt reprezentoval i ve spřátelených zemích.