Werichova hraběnka Stradová říkala, co si myslí. Za svou upřímnost tvrdě zaplatila

Jednadvacáté narozeniny znamenaly svobodu

Divadelní šminky jí voněly už od dětství. Zatímco rodiče měli o budoucnosti své dcery úplně jinou představu, ona tajně mířila tam, kde se před jejíma očima odehrávaly příběhy plné vášně, intrik a tragických zvratů. Vyrůstala v měšťanské rodině, v níž se počítalo se spořádaným životem a jistým zaměstnáním. Profesionální herectví do takových plánů příliš nezapadalo.

Narodila se 16. května 1911 v Praze ještě za Rakouska-Uherska. Rodiče ji poslali nejprve na rodinnou a obchodní školu. Ona však místo obvyklých schůzek s kamarádkami tajně dělala statistku ve Vinohradském divadle. Herectví studovala soukromě u Míly Pačové a Antonína Strnada, kteří v ní rozpoznali talent. Rodina ovšem nesouhlasila s tím, aby se z ní stala profesionální herečka, a tak po škole nastoupila do zaměstnání.

Pracovala v nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena a později také ve Škodovce. Představa, že by v kanceláři strávila celý život, ji ale nelákala. Rozhodující byla tehdy i právní překážka: plnoletosti se člověk v Československu dočkal až v jednadvaceti letech. Do té doby se musela podřídit vůli rodičů. Jakmile však dosáhla potřebného věku, rozhodla se jít vlastní cestou. A nešlo jen o krátký útěk za dobrodružstvím. Divadlu zůstala věrná až do konce života.

Chtěla učit nebo hrát

Vyhrálo herectví. Její profesní začátky však nebyly žádnou pohádkovou cestou k okamžité slávě. První angažmá získala u Rodenovy divadelní společnosti, která hrála na různých místech Čech. Následovalo působení v Olomouci a Českých Budějovicích. Teprve v roce 1935 zakotvila na delší dobu ve Státním divadle v Ostravě. Tam se pod vedením režiséra Jana Škody ukázalo, že její parketou jsou velká dramata a tragické role.

Měla výrazný hlas, ostře řezané rysy a schopnost vystihnout vnitřní napětí člověka, který se ocitl v bezvýchodné situaci. Postavy, jež ztvárňovala, často bojovaly s okolnostmi, vlastním svědomím nebo společenskými poměry. A jejich bolest dokázala přenést na diváky s mimořádnou přesvědčivostí.

V roce 1940 se vrátila do Prahy a hostovala v Národním divadle jako Antigona. Následovalo několik pražských scén a teprve po osvobození se jí otevřely dveře, na které dlouho čekala. V roce 1945 se stala členkou činohry Národního divadla. Na jeho jevišti pak působila až do smrti.

V Benátkách získala uznání, které si doma musela vybojovat

Před filmovou kamerou se objevila už na začátku čtyřicátých let, velké příležitosti však přicházely pomalu. Režiséři ji zpočátku obsazovali do menších rolí a po válce jí často svěřovali postavy prostých venkovských žen. Sama přitom měla blíž k dramatickým hrdinkám, jejichž vnitřní svět nabízelo divadlo v mnohem větší šíři.

Zlom přinesl rok 1947 a film Siréna režiséra Karla Steklého, natočený podle románu Marie Majerové. Ztvárnila v něm Hudcovou, ženu z dělnického prostředí, jejíž osud je pevně spojený se sociálními konflikty a tvrdým životem. Výsledek zaujal nejen domácí publikum. Film uspěl také na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde získal hlavní cenu, tehdy označovanou jako Grand International Prize. Herečka za svůj výkon obdržela Státní cenu.

Úspěch jí otevřel další možnosti. V psychologickém dramatu Svědomí z roku 1948 vytvořila Zdenu Doležalovou, manželku muže, který se zaplete do tragické události. Objevila se také ve filmu Kariéra a ve válečném snímku Němá barikáda. Její schopnost vystihnout silné emoce se stala poznávacím znamením, ale zároveň ji trochu uzavřela do určitého typu rolí. Byla přesvědčivá jako žena, která vzdoruje, trpí nebo bojuje, a filmoví tvůrci si ji s podobnými postavami spojovali stále častěji.

Hraběnka, která si omotala císaře kolem prstu

A pak přišla role, v níž ji diváci poznali z úplně jiné stránky. V roce 1951 ji režisér Martin Frič obsadil do historické komedie Císařův pekař – Pekařův císař. Jako hraběnka Kateřina Stradová, milenka císaře Rudolfa II., byla rozmarná, svůdná, vypočítavá a patřičně náruživá. Vedle jejích obvyklých tragických hrdinek působila tahle postava jako příjemné vybočení. A právě díky ní si ji zapamatovali i diváci, kteří jinak dramatické filmy příliš nesledovali. Její Stradová se stala jednou z nejznámějších ženských postav slavné dvojice filmů s Janem Werichem.

Když se přestala přetvařovat, přišel trest

Na přelomu padesátých a šedesátých let patřila k uznávaným herečkám. Získala další Státní cenu, v roce 1958 obdržela vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1961 titul Zasloužilá umělkyně. Její divadelní mistrovství oceňovali kolegové i kritici. V Národním divadle ztvárnila řadu významných rolí, mimo jiné Lízalku v Maryše, vdovu Madlenu ve Vojnarc e a královnu Runu v Radúzovi a Mahuleně.

Jenže právě v době, kdy měla za sebou největší úspěchy, se začaly měnit poměry v kultuře. Po potlačení pražského jara a nástupu normalizace se od umělců očekávala loajalita k režimu. Vášová se však nikdy nenaučila mlčet jen proto, aby měla klid. Otevřeně dávala najevo nesouhlas s politickými zásahy do kultury a s cenzurou. Takové postoje se v tehdejším Československu neodpouštěly.

V sedmdesátých letech se její filmové i televizní příležitosti výrazně omezily. Zatímco dříve patřila k vyhledávaným charakterním herečkám, najednou dostávala jen malé vedlejší role. Nešlo o to, že by ztratila schopnosti nebo že by přestala být výraznou osobností. Změnily se poměry a její otevřenost se jí v profesním životě vymstila. Přesto zůstala věrná Národnímu divadlu a dál se věnovala také rozhlasu, kde její hlas a herecký projev dostávaly prostor i v době, kdy filmové nabídky řídly.

Diváci ji mohli zahlédnout ještě v televizních inscenacích a seriálech. Naposledy se na obrazovce objevila v roce 1984 jako Marie Čermáková v seriálu Sanitka. O několik měsíců později, 6. srpna 1984, zemřela v Praze ve věku 73 let.