Rozhovor s Martinem Trabalíkem: Film Co s Péťou? ukazuje náročný život rodiny s autistickým synem, realita je ještě tvrdší

Tři roky strávené s rodinou Jochecových mu ukázaly nejen náročnost každodenní péče, ale také postavení sourozenců dětí s postižením a často přehlíženou práci osobních asistentů. Trabalík popisuje, jak se z osobního asistenta stal dokumentaristou, proč některé scény z filmu vynechal a jak hledal rovnováhu mezi silnými emocemi a věrným zachycením reality.

V rozhovoru se vrací také k natáčení mezi dobrovolnými hasiči v Bolívii, přibližuje svůj přístup k dokumentární tvorbě a odhaluje další profesní plány. Vedle připravovaného hraného filmu ho nyní zaměstnává scénář o experimentech s lidským vědomím, v němž chce propojit filozofické otázky s humorem a dobrodružstvím.

1. Jak dnes určujete, co z dalšího života Jochecových ještě patří do veřejné debaty o filmu?

To určuje spíš veřejnost a samozřejmě samotná rodina, co a kolik toho jsou ochotni sdílet. Myslím, že pan Jochec vzal téma za své a snaží se společnosti dál přinášet osvětu.

2. Co vám rozhovory po projekcích ukázaly o tom, jak diváci vnímají Péťovu sestru?

Většinou s ní hluboce sympatizují. Uvědomují si, že právě ona je největší obětí situace. Nutno dodat, že se k tomu staví velmi statečně.

3. Jaký rozdíl pozorujete mezi otázkami lidí se zkušeností s péčí a ostatních diváků?

Lidé, kteří mají zkušenost s péčí o člověka s podobným hendikepem, se k filmu staví podstatně střízlivěji. Zatímco nezasvěceného člověka film může zaskočit svou syrovostí a bezprostředností, lidé, kteří znají skutečné nároky takové péče, jsou sice rádi, že se tématu dostává pozornosti, nicméně si uvědomují, že film je stále natočen hodně poeticky a snaží se situaci vyobrazovat hlavně v pozitivním světle. Jedna maminka, která se stará o podobně náročné dítě, mě po promítání přátelsky poplácala po zádech a film zhodnotila slovy „pěkná pohádka“.

4. Péťu jste poznal při práci v Nautisu. Jak se měnila vaše dohoda s jeho otcem, když jste začal připravovat film?

Dohoda se nijak neměnila. Navrhnul jsem panu Jochecovi, že je možnost filmově zpracovat to, čím rodina prochází, a dodat tak tématu pozornost veřejnosti. On s tím souhlasil a přišlo mu to jako dobrý nápad. Akorát si myslel, že budeme hotoví za jedno odpoledne, a natáčení pak trvalo další tři roky. Věřím ale, že ačkoliv natáčení samozřejmě představovalo další zátěž, v konečném důsledku rodinu obohatilo a společný čas jsme si užili.

5. Podle čeho jste během natáčení poznával, že je čas kameru odložit?

Ve chvíli, kdy už situace přesahovala únosnou míru a Péťův afekt byl příliš silný, kameru jsem odložil a vzal ho radši na procházku. Stalo se to jenom jednou nebo dvakrát. Samozřejmě jsem se ve filmu snažil k rodině dostat co nejblíž a zároveň nepřekročit křehkou hranici, kdy bych už narušil jejich důvěru.

6. Co se do obrazu nedařilo přenést z toho, co jste o Péťovi věděl jako jeho asistent?

Možná míru jeho kontaktnosti. Na to, že má Péťa závažnou diagnózu PAS, je velmi společenský. Je schopný humoru a často jsme se spolu nasmáli. Právě jeho smysl pro humor ve filmu není příliš vidět. Nešlo nám vyloženě o portrét Péti, ale spíš o dynamiku vzájemných vztahů mezi jeho rodinou, asistenty a také stručný náhled do zákulisí sociálního sektoru.

7. Jak jste při natáčení zjišťoval, co si o vlastní účasti ve filmu přeje Vanesa?

Vaneska z natáčení moc nadšená nebyla, ale nebyla ani vyloženě proti. Doufám, že nám natáčení nemá za zlé a některé okamžiky si také užila.

8. U Co s Péťou? jste byl také kameramanem. Co jste v záběru nechával záměrně mimo obraz?

Některé scény, které by byly na hranici důstojnosti člověka. Taktéž jsme se ve filmu snažili zmírnit scény násilí, aniž bychom ho ale úplně zakrývali.

9. Jakou scénu z Co s Péťou? jste s Matějem Beranem nejdéle hledali na správném místě ve filmu?

Práce s Matějem byla pro mě velmi příjemná. Troufám si říct, že jsme měli velmi podobnou vizi a navzájem jsme se doplňovali. Příběh nám vyplynul celkem hladce a víceméně to ve střižně bylo hlavně o balancování emocionálních scén a vyvažování různých situací tak, abychom do filmu dostali potřebné informace a dilemata a zároveň diváka nenudili a zachovali dynamiku dějové linky. Nejvíc jsme nakonec asi dumali nad hudbou – snažili jsme se ji využívat tak, aby co nejvíce podbarvila emocionálnost příběhu, ale zároveň abychom nepřekročili hranici kýče. O tom jsme samozřejmě diskutovali nejen s Matějem, ale také se skladatelem Petrem Mazochem, sound designerem Šimonem Herrmannem a samozřejmě producentem Janem Bodnárem.

10. Podle čeho jste rozhodovali, jak dlouho ponechat obyčejnou chvíli bez viditelného dějového posunu?

Čistě na základě citu. Film je pomalý a velká jeho část je založená na pozorování obyčejných každodenních okamžiků. To s sebou samozřejmě nese výzvu v podobě udržení divákovy pozornosti. Ve chvíli, kdy jsme s Matějem během sledování filmu začali ztrácet pozornost, snažili jsme se jít dál nebo scénu nějak vycizelovat. Taktéž jsme se snažili, aby každá scéna přinášela nějakou unikátní emoci či informaci. Aby měla ve filmu svůj smysl.

11. Co pro vás byl nejsilnější důvod nepoužít hudbu ve scéně, která k ní sváděla?

Pokud myslíte scénu na hřbitově, asi nám to přišlo příliš patetické. Ačkoliv já mám ve filmu hudbu velmi rád a snažím se ji používat, jak jen to jde, některé okamžiky mají zůstat tiché.

12. Co jste si z natáčení Incendios mezi dobrovolnými hasiči přenesl do práce u Jochecových?

Schopnost stát se v podstatě neviditelným. To mám i z předchozích projektů, např. v uprchlických táborech. Je to stará škola reportážní fotografie. Snažíte se svoje protagonisty co nejmíň vyrušovat a oni na vás po čase zapomenou a začnou se chovat autenticky. Pak dostanete záběry, které skutečně ukazují je a jejich život, a ne fasádu, kterou většina lidí před kamerou nasadí a kterou divák podprahově zpravidla pozná. Důležité je je pozorovat a ne po nich chtít, aby svůj život či jednání vysvětlovali (i když do nějaké míry se bez toho v dokumentu neobejdete).

13. Jak se lišilo vaše hledání odstupu při natáčení Co s Péťou? a při práci v Bolívii?

Šlo o úplně jiné situace. Co s Péťou? je intimní rodinný příběh, Incendios heroická sonda do práce hasičů v bolivijských pralesích. Hlavní rozdíl mezi nimi byl ale čas. Na Péťu jsem měl dostatek času, Incendios jsem natočil v podstatě za dva týdny. Neměl jsem tehdy finance a dostal jsem se na místo pozdě, požáry už pomalu ustávaly. Věřím, že kdybych měl potřebný prostor, film mohl být podstatně propracovanější co do hloubky charakterů i komplexity dějové linky. Rád bych se k tématu jednou vrátil. Požáry jsou rok od roku divočejší a místní už mi párkrát psali, ať zase přijedu.

14. Jak se mezi Incendios a Co s Péťou? změnilo vaše rozhodování, koho nechat mluvit za zachycenou situaci?

Incendios jsem točil ještě postaru s postavami mluvícími přímo na kameru, v Co s Péťou? jsem se toho již snažil vyvarovat, i když asi dvakrát jsme podobnou výpověď pro závažnost informací použili. Do budoucna se kloním spíše k vizualitě hraného filmu bez přímých výpovědí. Záleží, jak moc toho potřebujete říct, co se nedá ukázat jiným způsobem.

15. Co dnes hledáte v dlouhém dokumentárním záběru jinak než ve fotografii, ke které jste se dostal dřív?

Fotografie je o magii jednoho momentu, film je spíš harmonie navazujících záběrů. Ve filmu musíte svoje nejlepší záběry obětovat pro dobro celého díla. S filmem jsem se také víc začal zajímat o světlo – nejen kvůli estetice, ale i kvůli návaznosti. Jinak se obě odvětví samozřejmě překrývají a doplňují a čerpám z obou.

16. Co podle vás může film Co s Péťou? předat veřejné debatě lépe než jeho krátká upoutávka?

Film divákovi ukazuje dilemata, která musí řešit spousta rodičů s dětmi na spektru, a také poodhaluje náročnost sociální práce, která je podle mě velmi nedoceněná. Témata, která jsme ve filmu otevřeli, jsme se následně snažili rozpracovat v podcastové sérii Co s nimi, která je dostupná na Spotify a platformě České televize, která se na jejím vzniku podílela.

17. Jaká otázka o práci osobních asistentů zůstala po dokončení Co s Péťou? pro vás filmařsky otevřená?

Jejich životní background, který zpravidla bývá spletitý a zajímavý a možná by byl hodný vlastního filmového zpracování. V zájmu zachování příběhové konzistence pro něj však v rámci tohoto filmu nebyl prostor.

18. V roce 2025 jste mluvil o hraném příběhu dítěte s nemocným rodičem. Jak dnes o této látce přemýšlíte?

Pořád ji mám na stole. Mám rozpracovaný scénář, který bych v budoucnu rád realizoval, ale v rámci vlastní psychohygieny se teď nějakou dobu budu věnovat spíš jiným věcem. Píšu scénář o experimentech s vlastním vědomím, což je téma, které mě fascinuje, a kromě metafyzických úvah skýtá také prostor pro humor a dobrodružství, nejen tragédii bezútěšné lidské existence. A v rámci dokumentu bych se rád vrátil k environmentálním tématům, kde vnímám, že pořád ještě můžeme něco ovlivnit.

19. Který postup z Co s Péťou? byste si chtěl ověřit v hraném filmu?

Pokud se mi podaří realizovat hraný film, rád bych ho točil víceméně dokumentárním způsobem. Chci pracovat s dobře promyšleným příběhem, ale s malým štábem, který je mobilní, přizpůsobivý a ponechává prostor i pro improvizaci, která podle mých dosavadních zkušeností často přináší nečekané výsledky, přesahující to, co by člověk dokázal předem vymyslet či připravit. Také jsem velký fanda práce s přirozeným světlem a zapojení neherců i v hraných filmech.