Norbert Lichý vypadal jako drsňák, ale měl slabiny, které by do něj nikdo neřekl

Muž, který se tvářil, že si s vámi vyřídí účty

Stačilo, aby se Norbert Lichý objevil na obrazovce, a člověk měl pocit, že by si měl raději zkontrolovat, jestli má v pořádku všechny doklady. Dokázal působit jako mafián, neústupný policista i muž, který už dávno rozhodl, jak to celé dopadne. Jeho výraz měl sílu, na kterou nebylo třeba žádných velkých gest. Jenže zaměnit herce s jeho nejvýraznějšími rolemi by byla chyba. Ve skutečnosti měl vlastní, poměrně svérázný svět, v němž se potkával divadelní zápal, hudba, dobré jídlo a humor, který někdy překvapil i jeho okolí.

Sám ostatně přiznával, že navazování kontaktů mu nejde zrovna samo. Než si k někomu našel cestu, chvíli to trvalo. A pak tu byla ještě jedna potíž, špatně si pamatoval tváře a jména. V jednom rozhovoru vysvětloval, že proto mohl někdy vypadat, jako by někoho přehlížel. Ve skutečnosti za tím nemusela být žádná povýšenost ani herecká póza. Dotyčný se zkrátka mohl ocitnout v nepříjemné situaci, kdy Lichý nevěděl, koho vlastně potkal. U člověka s tak výraznou tváří je to docela paradoxní. Jeho poznal skoro každý, ale on si nemusel vybavit každého, kdo pozdravil jeho.

Jeho biologické hodiny měly vlastní názor

Zatímco někteří herci vstávají za rozbřesku, běhají, meditují a snídají něco, co by Lichý nejspíš označil za pouhou přílohu, on měl denní režim nastavený úplně jinak. Popisoval, že největší výkon ze sebe dokázal dostat večer, zhruba mezi šestou a desátou. Ranní zkoušky v divadle, které začínaly už v půl desáté, pro něj byly podstatně méně příjemnou disciplínou.

Ani jídlo nepatřilo k oblastem, v nichž by hodlal dělat kompromisy. Když měl vyjmenovat oblíbené pokrmy, zmínil svíčkovou, dršťkovou polévku a řízek. Bezmasá strava ho příliš neoslovovala a na zeleninu ho člověk jen tak nenalákal. Sám také přiznával, že jeho životospráva není žádný vzor do příručky zdravého životního stylu. Po jídle se mu totiž chtělo spát, a tak se před večerním představením raději nenajedl. Hlavní chod pak často přicházel až po návratu domů.

Tím se ovšem dostával do začarovaného kruhu: celý den pracoval, večer hrál a potom doháněl hlad. V jiném rozhovoru vzpomínal, že ještě před lety býval štíhlý, než začal výrazně přibírat. Sám z toho nedělal tajemství a nesnažil se ze sebe dělat člověka, který má všechno pod kontrolou. Ostatně právě tahle neuhlazenost k němu patřila. Nebyl typem celebrity, která by každou odpověď přizpůsobila tomu, jak bude nejlépe působit na své okolí a fanoušky.

Muzikant, který se nechtěl tvářit jako virtuos

Kdo si Lichého spojí jen s divadelními a televizními rolemi, přichází o další zajímavou část jeho osobnosti. Hudba pro něj nebyla pouhým koníčkem na dlouhé zimní večery. Hrál na kytaru, baskytaru, bicí i klávesy a skládal scénickou hudbu k divadelním inscenacím. Přitom se nepovažoval za žádného velkého odborníka. Byl samouk a svou tvorbu popisoval spíš jako praktickou práci člověka, který ví, jak má znít hudba v konkrétní dramatické situaci.

V kapele Zkrat se s kamarády vrátil k muzice, kterou poslouchali v mládí. Hráli třeba Deep Purple. Sám se nepovyšoval na profesionálního bubeníka a s nadsázkou dával najevo, že na nástroje umí zahrát jen tak trochu. Zpívat prý také dokázal, pokud po něm nikdo nechce příliš vysoké tóny. Jeho hudební vkus navíc nebyl uzavřený v jedné škatulce. Zajímal ho rock, punk i klasická hudba a při spolupráci s Janáčkovou filharmonií poznal, jak silné může být, když se na jednom místě sejde obrovské množství muzikantů.

Sedm hodin namluveného Motýlka a japonská jména

Zvláštní kapitolou jeho práce byl hlas. Lichý patřil k hercům, jejichž mluvené slovo dokázalo posluchače vtáhnout do příběhu, aniž by potřebovali obraz. Načítání audioknihy Motýlek od Henriho Charrièra ale nebyla drobná bokovka, kterou by zvládl během dvou volných odpolední. Výsledná nahrávka měla téměř sedm hodin a její pořizování zabralo přibližně deset dní. Herec přitom mluvil o velké zodpovědnosti: silný příběh musel podat tak, aby posluchač neztratil pozornost.

Jindy se při rozhlasové práci pustil do japonského hororu Kruh. V tomto případě se musel poprat s něčím, co dokáže potrápit i člověka s výbornou pamětí – s množstvím japonských jmen, která bylo nutné správně vyslovit a zapamatovat si.

A ještě jedna drobnost, Lichý rád rybařil. V jeho případě si lze představit, že chvíle u vody představovaly vítaný protiklad k divadelnímu životu.

Když slíbil, že bude jen sedět a kouřit

Že Lichý patřil ke svérázným figurám i v divadelním zákulisí, ukázaly vzpomínky kolegů po jeho smrti. Režisér Janusz Klimsza například na vzpomínkovém večeru v Divadle Petra Bezruče vyprávěl, jak herce přesvědčil k roli ve hře Pohřbené dítě. Nabídl mu podmínky, které zněly skoro až podezřele jednoduše: bude jen sedět v křesle a celou dobu kouřit. Klimsza svůj slib dodržel. A Lichý za výkon nakonec získal nominaci na Cenu Thálie.

Herec Michal Sedláček připomněl historku z chvíle, kdy jim hořelo auto. Lichý tehdy podřimoval, a když se situace vyhrotila, zeptal se: „Co to pro mě znamená?“ Byla to přesně ta věta, která v sobě spojovala zdánlivou lhostejnost, suše podaný humor a schopnost vyvolat smích v okamžiku, kdy ostatní řeší docela vážný problém. Vzpomínka se stala jednou z historek, jimiž kolegové na herce po jeho smrti vzpomínali.

Není divu, že se rozloučení v jeho domovském divadle neslo také v duchu humoru. Po oficiálnějších pietních projevech se přátelé a kolegové sešli v divadelním klubu, kterému se říkalo Mučírna.

A teď to překvapení: drsňák, který zůstával doma

Největší kontrast se odehrával mezi jeho rolí a soukromím. Lichý v rozhovorech otevřeně mluvil o tom, že bydlí s maminkou. V době, kdy se od dospělých mužů očekává samostatný byt, vlastní kuchyně a alespoň základní schopnost uvařit si večeři, se za to rozhodně nestyděl. Naopak. Uměl o tom mluvit s humorem, jako o běžné součásti života, která nepotřebuje žádné dlouhé obhajování.

A důvod byl jasný, maminka vařila výborně. Sám říkal, že by s ní v kuchyni soutěžit nechtěl, protože by byl sám proti sobě. Svíčkovou od ní označoval za své nejoblíbenější jídlo a přiznával, že by zvládl připravit jen několik málo pokrmů. Na chalupě by prý dokázal udělat maso na dřevěném uhlí, ale na kulinářskou kariéru by to nejspíš nestačilo. Když se ho novinář zeptal, jak by maminka přijala případnou partnerku, odpověděl s typickou nadsázkou, že ani kdyby si domů přivedl krásnou Sněhurku, nejspíš by se jí to nelíbilo.

Když se řešilo soukromí, dokázal být překvapivě přímočarý. A stejně otevřeně přiznával i to, že ho mrzí, že nemá děti. V rozhovoru, který později citoval bulvární tisk, mluvil také o tom, že se smrti nebojí, ale bojí se bolesti a toho, že by po sobě nechal nějakou nenapravenou vinu.

Pata v háji, ale práce pokračuje

Lichý nebyl žádný nadšenec do sportovních výkonů. Při oslavě padesátin šlápl do prázdna a roztříštil si patu. Následky byly vážné a v patě mu zůstalo pět šroubů. Sám v rozhovoru přiznal, že už nikdy nebude dobře chodit. Zranění mu komplikovalo život, ale práce se nevzdal. Divadlo, rozhlas i natáčení zůstávaly součástí jeho každodenního života.

Jeho život tak tvořily podivuhodné protiklady. Na scéně muž, který nepotřeboval mnoho slov, aby ovládl prostor. V soukromí člověk, který se nechtěl přetvařovat, rád si pochutnal na poctivém jídle, střídal herectví s hudbou a dokázal rozesmát kolegy i uprostřed nepříjemné situace. Nebyl dokonalým vzorem zdravého životního stylu a ani to nepředstíral.

Norbert Lichý zemřel v lednu 2024 ve věku 59 let. Jeho kolegové na něj vzpomínají  jako na „Bertíka“, který měl vlastní způsob humoru a dokázal si zachovat odstup i od sebe samého.