Dobří holubi se vracejí: Film, který bolel víc než kdejaké drama. Herci v něm ukázali tvář, na kterou se nezapomíná

Léčebna jako místo poslední naděje. Tady se nehrálo na siláky

Když měl v roce 1988 premiéru film Dobří holubi se vracejí, diváci dostali něco, co se v tehdejší československé kinematografii příliš často nevidělo. Místo velkých gest a jednoznačných hrdinů přišel příběh obyčejných lidí, kteří svádějí ten nejtěžší boj – sami se sebou. Alkoholismus byl sice problémem celé společnosti, přesto se o něm veřejně příliš nemluvilo. O to větší sílu měl film, který se nebál ukázat závislost bez příkras, sentimentu i moralizování.

Režisér Dušan Klein se rozhodl natočit snímek podle stejnojmenného románu Ladislava Pecháčka. Nebyla to náhoda. Oba totiž dobře věděli, o čem vyprávějí. Pecháček byl lékař a řadu let pracoval právě s lidmi závislými na alkoholu. Jeho román nevznikl od pracovního stolu, ale z každodenních setkání s pacienty, kteří se zoufale snažili vrátit zpět do normálního života.

Jen málokdo ale tehdy tušil, že téma bylo velmi osobní i pro samotného režiséra.

Dušan Klein natočil film, který znal z vlastní bolesti

Osud si s Dušanem Kleinem pohrál zvláštním způsobem. Také on měl v minulosti vážné problémy s alkoholem a absolvoval protialkoholní léčbu. Právě proto dokázal prostředí léčebny zachytit s mimořádnou přesností. Nešlo jen o kulisy nebo lékařské postupy. Ve filmu jsou cítit drobnosti, které může znát jen člověk, který podobným místem skutečně prošel.

Není divu, že herci později vzpomínali, jak pečlivě dbal na každý detail. Nechtěl natočit drama o opilcích. Chtěl vyprávět příběh lidí, kteří udělali chyby, ale stále si zaslouží druhou šanci.

Právě díky tomu nepůsobí Dobří holubi se vracejí ani po téměř čtyřiceti letech jako zastaralý film. Téma závislosti, studu, odpuštění i návratu do běžného života je totiž stále stejně aktuální.

Jeden pokoj, několik osudů a jediná společná naděje

Děj se odehrává převážně v protialkoholní léčebně, kde se setkávají muži různého věku, povolání i životních zkušeností. Každý z nich přišel o něco jiného. Někdo o rodinu, jiný o práci, další o vlastní sebeúctu. Přesto mají společný cíl – zkusit začít znovu.

Ústřední postavou je Lexa, kterého ztvárnil Milan Kňažko. Jeho hrdina přichází do léčebny s nedůvěrou a pocitem, že se ho celý svět vzdal. Postupně ale poznává ostatní pacienty a zjišťuje, že každý z nich nese svůj vlastní kříž.

Film přitom nesází na velké dramatické zvraty. Největší síla spočívá v obyčejných rozhovorech, tichu mezi jednotlivými scénami a drobných lidských gestech. Divák si postupně uvědomuje, že největším protivníkem těchto mužů není alkohol, ale jejich vlastní slabost.

Herecký koncert, který se už jen těžko zopakuje

Jedním z největších trumfů filmu je mimořádné obsazení. Vedle Milana Kňažka se objevují skutečné legendy českého a slovenského filmu.

Nezapomenutelný výkon podává Josef Somr, jehož civilní herectví dodává filmu mimořádnou lidskost. Výrazné role vytvořili také Marián Labuda, Pavel Zedníček, Jan Skopeček, Miroslav Macháček, Zdeněk Řehoř nebo Vladimír Menšík.

Zcela odlišnou polohu pak předvedl Rudolf Hrušínský v roli ošetřovatele Masáka. Diváci byli zvyklí vídat ho jako laskavého člověka s klidným hlasem. Tentokrát ale ztvárnil muže, který pacientům život rozhodně neusnadňuje. Je přísný, tvrdý a mnohdy až bezcitný. O to větší dojem jeho výkon zanechal.

Výjimečné bylo i to, že mezi herci panovala mimořádná soudržnost. Většina scén vznikala v uzavřeném prostředí léčebny, takže spolu trávili dlouhé hodiny nejen před kamerou, ale i mimo ni. Díky tomu působí jejich vztahy naprosto přirozeně.

Natáčení bez pozlátek

Film vznikal v době, kdy československá kinematografie začínala opatrně otevírat témata, která byla dříve spíše na okraji zájmu. Alkoholismus přitom nebyl nijak výjimečný. Právě naopak. Jen se o něm příliš nemluvilo.

Tvůrci proto vsadili na maximální autentičnost. Žádné přikrášlování, žádné dramatické hudební efekty ani laciné slzy. Kamera často jen tiše pozoruje obyčejné situace, které díky tomu působí až dokumentárně.

Zajímavostí je, že film nesl během příprav pracovní název Ene bene Lexa, který odkazoval na hlavního hrdinu. Až později se tvůrci rozhodli vrátit k názvu románu, jenž mnohem lépe vystihoval hlavní myšlenku příběhu.

Kritici i diváci pochopili, že nejde jen o alkohol

Po premiéře se ukázalo, že film zasáhl publikum mnohem silněji, než tvůrci očekávali. Kritici oceňovali především citlivý scénář, mimořádné herecké výkony i odvahu otevřít společensky nepříjemné téma. Řada diváků přiznávala, že ve filmu poznávala své příbuzné nebo přátele. Jiní v něm našli vlastní životní zkušenost. Právě proto se z Dobrých holubů nestal pouze film o závislosti. Je to především příběh o druhých šancích.

O tom, že člověk může padnout velmi hluboko, ale pokud najde vůli a pomoc druhých, stále existuje cesta zpátky.

Film, který nestárne, lidské slabosti zůstávají stejné

Dnes je film Dobří holubi se vracejí považován za jednu z nejlepších českých studií lidské závislosti. Neobsahuje velkolepé scény ani akční zápletky. Přesto dokáže diváka zasáhnout mnohem víc než řada moderních dramat. Možná právě proto, že nikomu nenabízí jednoduché odpovědi.

Ukazuje, že alkoholismus není ostuda ani charakterová vada, ale nemoc, která dokáže zničit celé rodiny. Současně ale připomíná, že i ten, kdo udělal mnoho chyb, může znovu najít důstojnost.

Ve vysílání 7.7. ve 20:00 na CSFilmu.