Příběh, který začal láskou a skončil bojem o život. Český seriál ukrývá tajemství, na které se téměř zapomnělo

Osud začal v německém lazaretu

Příběh Krve zmizelého začíná v roce 1939, tedy na samotném prahu jednoho z nejtemnějších období evropských dějin. Do německého lazaretu v českém pohraničí přivezou těžce zraněného Arna von Lievena, mladého šlechtice z pobaltského rodu. Je téměř na pokraji smrti a nebýt zdravotní ošetřovatelky Helgy, možná by jeho příběh skončil dřív, než vůbec začal. Právě mezi raněným vojákem a mladou Češkou se rozhoří vztah, kterému ale válka nepřeje. 

Arno se po uzdravení musí vrátit do války. Jenže tentokrát má bojovat na straně, ke které vlastně nikdy nechtěl patřit. Jeho svět se hroutí podobně jako politická mapa Evropy a představa, že by se mohl k Helze vrátit a žít s ní obyčejný život, se postupně rozplývá. Z jejich krátkého milostného vztahu však zůstane něco, co už nelze vzít zpět – narodí se dcera Dorli. 

Arno už svou dceru nepozná. Volí dobrovolnou smrt, než aby pokračoval ve službě nacistickému režimu. Pro Helgu tím ale tragédie nekončí. Ve skutečnosti teprve začíná.

Válka skončila, ale pro Helgu nikoli

Po roce 1945 se totiž ukáže, že člověk může přežít válku a přesto dál žít v jejím stínu. Helga a její dcera se ocitnou na straně poražených. A každý v jejich okolí ví, kdo je otcem Dorli. Dítě se tak pro matku stává současně největší radostí i stigmatem, které jí okolí nedovolí zapomenout. V poválečném chaosu přichází ponižování, násilí a také nucený odsun.

Do jejich života zasáhne také doktor Blau, židovský lékař, který přežil koncentrační tábor, ale přišel o svou rodinu. Právě on poskytne Helze s Dorli alespoň na čas bezpečné místo. Jeho postava patří k výrazným rolím filmu a vytvořil ji slovenský herec Martin Huba. Vedle něj se v dalších důležitých rolích objevili například Igor Bareš, Vladimír Dlouhý, Ondřej Vetchý, Jiří Lábus nebo Marek Vašut. V centru příběhu ale zůstávají především Vilma Cibulková jako Helga a Ester Geislerová jako Dorli. 

Právě Cibulková měla k postavě velmi blízko. V rozhovoru před premiérou přiznala, že ji scénář Vladimíra Körnera zasáhl natolik, že po jeho přečtení měla pocit, že snad nikdy nedostala do rukou lepší. Náročné pro ni nebyly ani tak jednotlivé dramatické scény jako neustálé přeskakování mezi různými obdobími. Během natáčení se totiž střídaly obrazy ze čtyřicátých a šedesátých let a herci museli hlídat nejen kostýmy a masky, ale také psychologickou návaznost postav.

Dorli zdědila něco, co jí mělo otevřít dveře

Jak Dorli dospívá, minulost jejího otce ji nepřestává pronásledovat. Její původ ji odlišuje od ostatních a zároveň v ní probouzí touhu zjistit, odkud vlastně pochází. V létě roku 1956 už není malým dítětem, ale dospívající dívkou, která sní o útěku. Společně s řeckým chlapcem plánuje cestu na Balt, odkud by se mohli dostat dál na západ.

Jenže tehdejší Československo nebylo místem, odkud by člověk jednoduše odešel. Pokus o útěk zastaví pohraničníci. Helga se pak snaží dceru ochránit a zároveň ji uchránit před mužem, který má moc rozhodovat o jejím osudu. Sama se kvůli Dorli vystaví nebezpečí a nakonec skončí ve vězení. 

Dorli není pouze dcerou mrtvého šlechtice. Je také dědičkou majetku, který zůstal v Německu. A o ten mají zájem lidé, kteří její rodinný původ rozhodně nevnímají romanticky. Dědictví se postupně stává nástrojem, kterým lze mladou ženu ovládat.

Čtyři období, čtyři různé světy

Seriál Krev zmizelého není vyprávěn jako klasický seriál, ve kterém divák sleduje hrdiny rok za rokem. Tvůrci rozdělili příběh do čtyř výrazných období – zimu 1939, jaro 1945, léto 1956 a podzim 1961. Každé z nich představuje jinou etapu života matky a dcery a zároveň jiný politický svět.

První část patří válečné lásce Helgy a Arna. Druhá ukazuje, co po válce zůstane těm, kteří měli „špatného“ příbuzného. Ve třetí se Dorli pokouší získat svobodu a ve čtvrté se dostává do situace, kdy kvůli záchraně matky musí spolupracovat s komunistickou tajnou policií. Ta přitom sleduje vlastní zájem, především její dědictví a majetek v Německu. 

Poslední část příběhu pak zavede Dorli dokonce mimo Evropu, kde se ocitne uprostřed občanské války. V jednom z nejdramatičtějších okamžiků musí rozhodnout, zda použije poslední možnost k vlastní záchraně, nebo pomůže jiné ženě, která zůstala uvězněná v nebezpečné situaci. 

A právě tím se z českého příběhu stává příběh překvapivě široký. Události, které začínají v zapadlém koutě pohraničí, nakonec souvisejí s válkou ve Finsku, poválečným Československem, německým dědictvím a občanskou válkou v Africe.

Natáčelo se v horách, věznici i v Tanzanii

Výpravnost projektu nebyla pouze otázkou scénáře. Štáb se pohyboval na řadě skutečných míst, která měla nahradit nejrůznější kouty příběhu. Natáčelo se v Liberci a Jizerských horách, na Jizerce, v Kladské u Mariánských Lázní, v bývalé věznici v Mladé Boleslavi nebo v bazilice v Hejnicích.

K tomu se přidaly prostory Strahovského kláštera, zámečku Lány-Pohansko, hradu Nouzov, muzea vojenské techniky v Rokycanech či VŠCHT v Praze. Některé scény vznikaly dokonce v zahraničí – v polské Lebě a v obci Illkiding'a v Tanzanii, která zastoupila filmové Belgické Kongo. 

Na některé natáčecí dny přitom štáb jen tak nezapomněl. Podle rozhovoru s Vladimírem Körnerem se při jednom záběru pracovalo s několika stovkami litrů benzínu a bylo nutné dávat pozor, aby se při efektní scéně nevznítily okolní budovy. Jindy naopak filmařům pomohlo počasí. Při natáčení s historickým vlakem potřebovali sníh, který předpověď neslibovala. Nakonec začalo několik hodin před natáčením hustě sněžit.

Nejprve to nebyl seriál

Nejprve vznikla celovečerní filmová verze, která měla v kinech premiéru 10. března 2005. Film trval přibližně 126 minut. Protože ale příběh pokrýval celých 22 let a obrovské množství historických událostí, vznikla zároveň také čtyřdílná verze, která mohla jednotlivé etapy života Helgy a Dorli vyprávět výrazně podrobněji. 

Na obrazovku ČT1 se seriálová verze dostala až v roce 2007. První díl nazvaný Zima 1939 odvysílala Česká televize 18. listopadu, následovaly epizody Jaro 1945, Léto 1956 a Podzim 1961. Každá měla přibližně 69 až 70 minut. 

Krev zmizelého byl podle oficiálních údajů České televize sedmým nejsledovanějším premiérovým seriálem roku 2007. Čtyři díly sledovalo v průměru 958 tisíc diváků a průměrný podíl na sledovanosti dosáhl 23,10 procenta.

Körner ho označil za svůj nejautobiografičtější film

Velmi osobní vztah měl ke Krvi zmizelého také její scenárista Vladimír Körner. V rozhovoru při televizní premiéře o něm mluvil jako o svém „nejautobiografičtějším filmu“. Neznamená to samozřejmě, že by kopíroval vlastní život postavu po postavě. Mnohem důležitější pro něj byla zkušenost s prostředím pohraničí a s historií, která se v něm podle jeho slov často zamlčovala. Chtěl ukázat, jak mohou velké evropské události ovlivnit i životy lidí z úplně zapadlého místa. 

Körner navíc napsal hlavní postavu Helgy přímo pro Vilmu Cibulkovou. Také přiznal, že ho mrzelo, že se seriál Krev zmizelého v České televizi moc nereprízuje.

Možná právě proto dnes působí seriál trochu jako zapomenutý poklad české televizní tvorby. Není to odpočinková podívaná a rozhodně nevypráví jednoduchý příběh o tom, že po válce přišel mír a všechno bylo v pořádku. Ukazuje svět, ve kterém se jen mění uniformy, vlajky a lidé u moci, ale obyčejný člověk dál bojuje o možnost rozhodovat o vlastním životě.

A v centru toho všeho stojí dvě ženy. Helga, která se kvůli lásce stane terčem nenávisti, a Dorli, která se narodí do světa, jenž jí nikdy nedovolí zapomenout na původ svého otce. Jejich příběh začal jedním setkáním v lazaretu v roce 1939, ale skončil až o 22 let později, tisíce kilometrů od místa, kde všechno začalo.

Seriál je v nabídce iVysílání České televize.