Václav Šanda exkluzivně pro Kinotip: Období po Survivoru mám trochu v mlze. Návrat k hraní byl absurdní

Přiznává například, že si nedokázal představit, zda diváky může bavit představení, v němž čtyři herci sedí na židlích a předstírají jízdu autem. Mluví také o Ondřeji Sokolovi a Martinu Fingerovi, díky nimž pochopil, jaké divadlo chce dělat. A odhaluje zákulisí dabingu Gladiátora 2, při kterém se mu podařilo sladit s Josephem Quinnem dokonce nádechy a změny hlasu na stejných slabikách.

Vedle divadla a dabingu se Václav Šanda věnuje také hodnocení filmů, u nichž se nebojí kritizovat slabé scénáře. Do budoucna má přitom jedno jasné přání: vrátit se před kameru. Nezáleží mu na tom, zda dostane hlavní roli. Důležité pro něj je, aby byla role dobře napsaná.

1. V inscenaci Radostný výlet v Činoherním klubu hrajete ve více časových rovinách více postav, dokonce i ženských. Podle čeho divák pozná proměnu času u té nejdůležitější?

Jako stařičká matka rodu určitě v držení těla a také v síle a jistotě hlasového projevu. Mám trošičku nevýhodu, že už začínám jako nejstarší postava, takže má cesta na věčnost je pro diváka velmi krátká. Musím zaujmout na velmi omezeném časovém prostoru. Má postava je pro děj velmi důležitá, protože se k ní další členové rodiny neustále odkazují.

2. Inscenace je složena ze dvou povídek, co musíte v sobě přeladit mezi Dlouhým štědrým večerem a Radostným výletem do Trentonu a Camdenu?

Můj tatínek Elmer, kterého ztvárňuji ve druhém příběhu, je klidný, trpělivý, mlčenlivý a tolerantní pán. Takže se snažím o přestávce vnitřně zklidnit a naladit se na Elmerův stoický temporytmus.

3. Režisérem této inscenace je Ondřej Sokol, který sám mluvil o úsměvu bez hlasitého smíchu. Jak se takové zadání promítá do vašeho hraní?

Je to takové minimalistické herectví. Já samozřejmě jako herec cítím potenciál blížícího se vtipu či gagu, ale musím si vnitřně zakázat do něj takzvaně šlápnout. Je tedy na divákovi, zda je natolik soustředěný a pozorný, že si ho všimne, i když mu není okatě naservírován. Musím ale říct, že je to velmi příjemná metoda, i když náročná. Herec musí být velmi precizní, aby se jeho napojení s divákem vyvedlo.

4. Kterou situaci z Radostného výletu vám pomohly pochopit až reakce publika?

Vlastně mě to překvapilo celkově. Protože když dva měsíce zkoušíte bez diváka, tak si vůbec nedovedete představit, v jakých situacích zareaguje. Navíc hrajeme celé představení jen v náznaku, takže opravdu potřebujeme diváckou představivost. Sám jsem měl velké pochybnosti, jestli může někoho bavit dívat se na čtyři herce, kteří sedí na čtyřech židlích a tváří se, že jedou v autě. O to víc jsem byl překvapen, že diváci s námi jdou prakticky od první repliky a na naši hru okamžitě přistoupí. Je to mimořádný zážitek pro obě strany. Něco zcela nevšedního.

5. Když jste mluvil o inscenaci 2:22 – Duchařský příběh, popisoval jste, jak se postupně přístup k roli mění. Co to znamená?

Jsem přesvědčený o tom, že  díky častým reprízám herec nepotřebuje velké pauzy mezi replikami. Pauzy jsou skvělé během zkoušení, kdy si v sobě zpracováváte emoce z aktuální situace. Tyto emoce si časem ale umíte vyvolat téměř okamžitě a můžete jako herec zareagovat okamžitě bez zbytečných zatěžkaných pauz.

6. V inscenaci Nejbližší také hrajete více postav. Jak je od sebe odlišujete? Co je důležité před vstupem na jeviště?

Člověk si musí v tu chvíli uvědomit, co danou postavu vystihuje. Musí to být zkratka, aby bylo divákovi jasné, kterou postavu zrovna hraju. Takže je pro mě důležité, že Will je nedostupný, Tony nesmělý a Conrad arogantní.

7. Výraznou hlavní roli autistického chlapce ztvárňujete v inscenaci K.Š.E.F.T. Máte rád komediální rytmus svých scén?

K.Š.E.F.T. miluji díky tomu, jak hluboko se dokáže divákovi dostat pod kůži. První polovina se jeví jako komedie, aby v druhé půlce divák dostal možnost pocítit silné emoce. A takové hry a inscenace mám nejraději. Myslím, že komediální situace v K.Š.E.F.T.u fungují skvěle. Diváci se na tuto hru opakovaně vrací a my z toho máme obrovskou radost. Určitě je to inscenace, na kterou mám spolu s 2:22 – Duchařským příběhem největší diváckou odezvu.

8. Výjimečnou roli jste měl v Americkém bizonovi, kde jste se potkával se dvěma diváky velmi oblíbenými kolegy. Co vám z ní zůstalo?

Bylo to hlavně mé první pracovní setkání s Ondřejem Sokolem a Martinem Fingerem. Byl jsem takový tichý pozorovatel jejich hereckého umu. Myslím, že právě při zkoušení a hraní Bizona jsem pochopil, jaké divadlo bych chtěl v životě dělat. A myslím, že mi zůstalo to, že se snažím být na jevišti neustále při věci, abych uměl pravdivě zareagovat na jakoukoliv novou situaci.

9. Televizní diváci vás zaregistrovali také v reality show Survivor. Když jste odjel natáčet, kolegové za vás alternovali některé role. Změnilo to nějak váš přístup k daným postavám?

Celé toto období mám trochu v mlze. Ale vím, že když jsem po svém návratu hrál poprvé, tak mi to připadalo úplně absurdní, protože svými myšlenkami jsem byl stále ještě na ostrově.

10. Dá se něco konkrétního „předat“ kolegovi, když za vás zaskakuje, nebo si to musí najít sám?

Každý záskok je pro herce i kolegy něčím vzrušující, protože vždycky je to něčím jiné. A myslím, že takové osvěžení je pro obě strany obohacující. Herec, který se roli učí po někom, vždycky vychází hlavně sám ze sebe. Nesnaží se jen napodobovat, musí být originál.

11. Na záskok v inscenaci Poutníci do Lhasy jste prý měl dva dny. Co vám pomohlo se rozhodnout, čemu věnovat tak omezený čas?

Věděl jsem, že se musím hlavně perfektně naučit text, protože tato hra je postavena zejména na dialozích. Takže jsem se zavřel doma a učil se. Co se týče mého pohybu na jevišti, v tom jsem měl velkou svobodu.

12. Jaký máte vztah ke zkoušení? Je potřeba při záskoku? Po pauze?

Každý herec, který zaskakuje, si zkoušku zaslouží. Zejména kvůli zopakování textu, seznámení se s prostorem. Pokud se jedná o oprašovačky na začátku nové divadelní sezóny, tak to záleží na dohodě. My jsme tento rok v Činoherním klubu některé hodně hrané inscenace neopakovali vůbec. U některých her jsme si řekli jen pár scén v šatně před představením. Novější tituly jsme si projeli celé. Záleží na dohodě a na důvěře.

13. Vy ale nehrajete jen v divadle. Vaší první výraznou filmovou rolí byl princ v pohádce Čertova nevěsta. Tam vaši postavu předabovali a vy se přitom dneska živíte i dabingem. Jaký jste dabingový herec?

Uklidňuje mě to, že zahraniční herec výsledek nikdy neuvidí. Ale snažím se být přemýšlející dabingový herec a vycházet hodně z originálu. Nenajíždět na osvědčené dabingové fígle. Když se jedná o kinodabing nebo dabing kvalitního filmu, tak je na práci čas a to je vždycky skvělé.

14. Jak jako dabér pracujete na konkrétní roli?

Snažím se do postavy vžít, zároveň poslouchat originál a vycházet z něj. Když jsem například daboval císaře Getu v Gladiátorovi 2, tak ta práce byla natolik pečlivá, že se nám povedlo mít úplně stejné nádechy a změny hlasového projevu na stejných slabikách, jako měl Joseph Quinn. To byla krásná práce.

15. Na svém Instagramu máte speciální rubriku Kdopak to mluví?, kde se potkáváte s dabéry kultovních rolí, oni opakují své známé repliky a vy s nimi s použitím těch replik vedete dialog. Bývají tam nějaké změny oproti originálům?

Tak je logické, že když herci, kterému je třeba přes šedesát let, vyberu ukázku jeho práce z období před třiceti lety, tak zní trošičku jinak. Ale těší mě, že většina mnou oslovených lidí do natáčení videí se mnou s radostí jde a jsou pyšní na svou práci.

16. Co obvykle tyhle krátké ukázky dabingu obsahují, aby to bylo pro diváka zajímavé?

Vybírám ukázky podle popularity filmu nebo herce. Například Zdeněk Maryška je perfektní dabér a má za sebou velké dramatické role, ale věděl jsem, že sledující na Instagramu nejvíce ocení jeho robota, který se jmenuje Optimus Prime z filmu Transformers. A měl jsem pravdu. Lidé byli nadšení.

17. Jste veký cinefil, na Instagramu filmy také hodnotíte. Jak vaše hodnocení vypadá?

Je to jen mé subjektivní hodnocení. Lidé o mně ví, že mám filmy rád, a tak mi hodně psali o doporučení na nějaký dobrý film. A tak vzniklo Vášovo filmové okénko. Většinou tam v pár větách přiblížím žánr, pochválím herecké výkony, scénář, vizuály filmu. Pokud film není dobrý, snažím se pojmenovat, čím to podle mě bylo. Většinou za to může hloupý scénář.

18. Jakou roli byste si teď chtěl zahrát? Ať už v divadle, nebo ve filmu.

Rád bych se teď vrátil k práci před kamerou. Přál bych si nějakou výraznou roli. Nemusí být hlavní, ale ať je dobře napsaná.