Pyšná princezna nebyla budovatelskou propagandou. U Čechů dnes naráží na nepochopení

Na internetu najdete názory soudobých kritiků i četné komentáře, které Pyšné princezně režiséra Bořivoje Zemana z roku 1952 vyčítají budovatelské vyznění. Země krále Miroslava měla být podle nich příkladem dokonalého komunistického státu, kde všichni lidé šťastně pracují a mají se stejně dobře. Naproti tomu Půlnoční království je interpretováno jako prohnilý Západ, kde ihned narazíme na rezignovaného flákače (švec), skupinu chamtivých výběrčích daní a neschopného senilního panovníka, který si není schopen vzpomenout, proč ve své zemi vyhlásil zákaz zpěvu.  

Záleží na úhlu pohledu

Pyšnou princeznu jsem samozřejmě každoročně hltala už jako dítě. A pamatuji si, že mi k ní můj starší a maličko politicky angažovaný bratr jednou udělal výklad. 

"Víš, ta Země krále Miroslava je jako Západ. Tam se lidi mají dobře a můžou všechno. Půlnoční království je jako komunismus. Tam jsou nesmyslné zákony, zakazuje se spousta písniček a lidi se jenom flákají," vysvětlil mi. 

S odstupem času jsem zauvažovala nad tím, že můj bratr určitě nemohl být jediný, kdo si pohádku takto vyložil. A dokonce jsem to dohledala: 

"Dospělí diváci se smáli, dokonce i tleskali v přítmí hledišť, když švec křepčí za hraniční čárou – špatně ideologicky pochopili, kde je dobře a kde zle," napsal Pavel Taussig pro magazín Idnes. 

Pohádka se rodila uprostřed rudé výhně 

Tento dvousmysl určitě nebyl záměrem tvůrců. Ti se naopak snažili vyhovět požadavkům tehdejších ideologů. Nic jiného jim nezbývalo, jinak by film vůbec nemohl vzniknout. 

Bylo to jen pár let po únorovém převratu a Stalin byl ještě naživu. Šlo o období nejhrůznějších politických procesů, kdy nepohodlné osoby končily na oprátce a mnoho dalších odcházelo do vězení a dolů. Pokud chtěl tehdy někdo natočit nějaký film, musel v něm oslavit pracující lid a budování lepší společnosti. 

Scénář k Pyšné princezně byl osekán cenzurou ještě předtím, než padla první klapka. Původně se v něm vyskytovalo mnohem více magických motivů, nakonec nějakým zázrakem prošla alespoň zpívající květina. Někteří ideologové měli problém už jen se slovním spojením "spravedlivý král". Obávali se, že si dětští diváci vezmou krále Miroslava za vzor a stanou se z nich monarchisté. 

Úspěch filmu nebyl náhodný 

Jakkoli dnešnímu divákovi Pyšná princezna vyznívá budovatelsky, dobovým kritikům to nestačilo. Vadila jim například loutna, která coby románský nástroj "odnárodnila charakter české písně". Objevilo se i pohoršení nad tím, že dívky na poli neumějí pořádně hrabat seno. 

Pro tehdejší publikum pak film znamenal určité vybočení z politické agitace. Diváci v něm nemuseli vidět jen oslavu pracujícího lidu, v první řadě šlo o pohádku, kde vítězí dobro nad zlem. A příběh i jeho symboliku si mohl každý vyložit po svém. Pyšná princezna strhla rekord v návštěvnosti a v Česku ani Slovensku v tomto ohledu dosud nebyla překonána. Lidé by se na ni v tak hojném počtu jistě nehrnuli, pokud by ji vnímali jako nástroj komunistické propagandy. 

Až se tedy letos o Vánocích posadíte k televizi, zkuste se na Pyšnou princeznu podívat s větší shovívavostí. Zkuste ji vnímat jako film, který navzdory nesmyslně kruté době zobrazil magický motiv i naději, že dobro a láska zvítězí. Nakonec, ani ty zpívající dívky na poli očividně neměly dostatečnou technickou znalost jedné ze základních zemědělských prací. Je to drobný, ale jasný důkaz, že režisérovi na budovatelství zase tolik nezáleželo.