Otec kvůli ní odešel ze školy a Jiří Suchý jí vděčil za práci v cizině. Neznámé začátky Dagmar Patrasové

Už jako dívka věděla, co chce

Dagmar Patrasová se narodila 27. dubna 1956 jako nejmladší ze tří dětí do rodiny, v níž měla hudba mimořádné postavení. Její matka Věra Patrasová zpívala ve filharmonickém sboru a otec Karel Patras patřil k absolutní hudební špičce v zemi. Od malé Dády se proto očekávalo především to, že bude poctivě pracovat na svém talentu. Chodila na klavír, zpívala v Kühnově dětském sboru a věnovala se dalším uměleckým aktivitám. Už od čtyř let navíc sportovala, konkrétně se věnovala sportovní gymnastice a atletice.

Jenže zatímco rodiče mohli mít o její budoucnosti určité představy, dospívající Dagmar začínala mít vlastní. Stále víc ji přitahovalo divadlo, film a především pražský Semafor. Obdivovala Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a toužila po tom, aby jednou sama stála na jevišti před publikem. Pro dívku z hudebně založené rodiny to nebyla úplně šokující volba, její otec s ní ale rozhodně nesouhlasil. A tak se rozhodla jednat bez jeho vědomí.

Když jí bylo patnáct let a končila základní školu, přihlásila se tajně na hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře v Praze. Dobře věděla, že otec by její rozhodnutí neschvaloval. Přijímací zkoušky proto absolvovala potají a snažila se především vyhnout setkání s otcem, který ve stejné škole v té době zkoušel mladé harfisty. Jenže utajit tak zásadní věc se nakonec nepodařilo. Karel Patras se o přijetí své dcery dozvěděl dokonce dřív než ona sama. Následovala rodinná bouře a jeho protest měl velmi konkrétní podobu, z konzervatoře odešel.

Jedna věta jí otevřela dveře k Semaforu

Patrasová však ze svého rozhodnutí neustoupila. A už během studií přišlo první důležité setkání s filmovým světem. V roce 1973 se objevila v hudební komedii Třicet panen a Pythagoras, kde si zahrála jednu ze studentek. Hlavní mužskou postavu mladého profesora ztvárnil Jiří Menzel. Právě on si mladé herečky všiml a řekl jí větu, která jí dlouho zůstala v paměti. Podle něj byla příliš atraktivní na to, aby jí diváci věřili běžné civilní role. Zároveň jí ale ukázal cestu, která pro její další kariéru znamenala mnohem víc. Upozornil ji, že pražský Semafor pořádá konkurz.

Pro Patrasovou to bylo zásadní rozhodnutí. Do Semaforu totiž chodila jako divačka už dávno předtím, než vůbec mohla pomýšlet na profesionální hereckou kariéru. Na konkurzu se setkala s Jiřím Suchým a uspěla. Ještě jako studentka konzervatoře se tak stala součástí divadla, které od dětství obdivovala.

Semafor pro ni nebyl jen angažmá. Jiří Suchý se stal jejím principálem, kolegou a také jedním z lidí, kteří ovlivnili její profesní začátky. Objevovala se například ve Sladkém životě blázna Vincka a postupně také v dalších semaforských pořadech. Na jevišti se potkávala s výraznými osobnostmi, mezi nimiž nechyběli Jiří Suchý, Jitka Molavcová nebo Jiří Datel Novotný.

Jenže zatímco mladá Patrasová zažívala své první velké divadelní štěstí, nad Semaforem se postupně stahovala politická mračna. Normalizace výrazně zasáhla také Jiřího Suchého. Jeho postoje po roce 1968 se komunistickému režimu nezamlouvaly, a jeho možnosti působit v televizi, rozhlase i vydávat desky byly značně omezené. Do textů zasahovali cenzoři a samotný Semafor se na začátku normalizace na čas ocitl mimo provoz.

Pro mladou herečku muselo být těžké sledovat, jak člověk, kterého od dětství obdivovala, přichází o část prostoru, který si svou prací vybudoval. Tehdy ještě netušila, že se jí jednou podaří udělat pro svého principála něco, co bude mít mnohem větší význam než běžná kolegiální pomoc.

Z nenápadné dívky se stal sexsymbol

Mezitím se její vlastní kariéra rozjížděla překvapivě rychle. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Dagmar Patrasová začala objevovat v rolích, které její půvab rozhodně nepřehlížely. Z původně mladé herečky ze Semaforu se stávala výrazná filmová osobnost.

V roce 1979 si zahrála v kriminálním dramatu Smrt stopařek. O rok později přišla role Manuly v komedii Vrchní, prchni!, která její popularitu posunula úplně jinam. Nezapomenutelná scéna ve vaně s Josefem Abrhámem se stala jedním z momentů, kvůli nimž si ji diváci začali spojovat nejen s hereckým talentem, ale také s výrazným ženským půvabem.

Patrasová se stala jedním ze sexsymbolů československých osmdesátých let. Muži po ní šíleli a fotografie atraktivní herečky zdobily časopisy.

Potom přišel seriál Arabela a s ní role princezny Xenie. Následovali Návštěvníci, v nichž ztvárnila vědkyni Káťu. Patrasová tak dokázala, že se nemusí spoléhat pouze na vzhled. Dostávala výraznější televizní i filmové příležitosti a její popularita překročila hranice Československa. Právě za hranicemi se měl odehrát jeden z nejzajímavějších okamžiků její kariéry.

Náhoda, která mohla změnit osud Jiřího Suchého

Patrasová získala příležitosti také ve východoněmeckých produkcích. Pracovala například na filmu o Vincentu van Goghovi a později se měla objevit ve velké historické televizní minisérii Hotel Polan und seine Gäste, kterou připravoval režisér Horst Seemann.

Právě Seemannovi jednou ukázala něco, co pro ni mělo mimořádnou osobní hodnotu. Pozvala ho do Prahy na představení Semaforu, aby viděl divadlo, které ji provázelo od mládí. Především ho ale chtěla seznámit s Jiřím Suchým. A tady se začala odvíjet nečekaná řada událostí. Seemann Suchého výkon zaujal a během setkání se dozvěděl také o tom, jak složité postavení má tehdy Suchý doma. Režisér se rozhodl nabídnout mu práci. Jiří Suchý tak získal roli Saši v třídílné televizní minisérii Hotel Polan und seine Gäste, která vznikla pro východoněmeckou televizi a poprvé se vysílala v roce 1982.

Vedle něj se v projektu objevili další českoslovenští herci, například Vlastimil Brodský a Václav Voska. Pro Suchého to byla v době normalizačních omezení mimořádná příležitost. Zatímco doma byly jeho možnosti značně omezené, v NDR se mohl objevit v rozsáhlém televizním projektu.

Pak přišel životní obrat, který nikdo nečekal

V polovině osmdesátých let měla Dagmar Patrasová všechny důvody pokračovat v kariéře filmové hvězdy. Jenže její život se začal ubírat jiným směrem. V roce 1983 se provdala za saxofonistu a hudebníka Felixe Slováčka a narodila se jim dcera Anna a syn Felix.

A právě děti nakonec přinesly do jejího profesního života úplně novou kapitolu. Felix Slováček přišel s nápadem, aby natočila album písniček pro děti. V roce 1987 vyšla deska Pasu, pasu písničky a nikdo v tu chvíli nemohl tušit, jaký fenomén se z ní stane. Jedním z největších hitů byla píseň Chytila jsem na pasece žížalu a postupně se zrodila také její slavná žížala Jůlie. Z filmového sexsymbolu, který před lety okouzloval dospělé diváky, se stala Dáda, jedna z nejpopulárnějších osobností dětského publika.

Její písničky se prodávaly ve statisícových nákladech, získávala zlatá a platinová ocenění a vyprodávala sály plné dětí. Zatímco její starší filmové role sledovali především dospělí, nová kariéra ji spojila s několika generacemi těch nejmenších. Byla to proměna, kterou by si v době, kdy jako mladá dívka tajně mířila na konzervatoř, dokázal představit jen málokdo.

Jenže za obrazem veselé Dády postupně začal existovat také velmi složitý soukromý život. Manželství s Felixem Slováčkem prošlo krizemi, nevěrami a konflikty, které se vzhledem k jejich popularitě neodehrávaly v soukromí. O jejich vztahu se dlouhá léta psalo a mluvilo a Patrasová se musela vyrovnávat také s obrovským veřejným tlakem.

Nejtěžší rána však přišla později a tentokrát už se netýkala kariéry ani manželství. Její dcera Anna Julie Slováčková v roce 2019 onemocněla rakovinou prsu. Po léčbě se nemoc vrátila a mladá zpěvačka se s ní několik let statečně potýkala. Dne 6. dubna 2025 však ve věku pouhých 29 let zemřela. Pro Dagmar Patrasovou to byla ztráta, kterou žádná sláva, žádná úspěšná role ani desítky let na jevišti nemohou vyvážit.