Sláva, dřevo a ticho. Příběh Vlastimila Brodského mimo reflektory

Jenže život to zařídil jinak a nakonec jej osud zavál na jeviště. Přihlásil se do herecké školy uspořádané legendárním režisérem E. F. Burianem, a právě tam začal jeho skutečný herecký příběh. Jeho kariéra byla nesmírně bohatá a dlouhá. Od 40. let až do počátku nového tisíciletí. Hrál ve filmech, v divadle i televizi. 

Daboval, nahrazoval hlasy ve filmech i v pohádkách. Jeden z jeho nejznámějších filmových úspěchů přišel v roce 1975. I když jej veřejnost zná třeba jako krále z Arabely, skutečný Brodský byl člověk s obrovskou hereckou šíří. Dokázal přesvědčivě zahrát milosrdného klaďase i skeptického cynika, melancholického antihrdinu nebo dětskou pohádkovou postavu v dabingu.

Chalupy, dřevo a únik z reflektorů

Ačkoli Brodský prožil většinu své kariéry v Praze, divadlo, film, jeho srdce patřilo chalupám. Už ve svých 26 letech si pořídil roubenku v obci Kytlice v Lužických horách. Na tom místě prožil část svého života s první ženou, s tanečnicí Bíbou Křepelkovou a vychovával zde syna.

Po rozvodu ale situace změnila směr. Kytlici ponechal svému synovi a v 60. letech si s herečkou Jana Brejchová pořídil novou roubenku ve vesnici Slunečná na Českolipsku. Právě tam našel útočiště před světem reflektorů. Chalupa se stala jeho klidným útočištěm, místem, kde mohl být sám sebou.

Jeho vztah k práci rukama, k dřevu a zahradě je dokumentovaný. V rozhovorech a vzpomínkách známých se uvádí, že si na chalupě rád opravoval, kutil, vyráběl a celkově se svým klidem zacházel jako truhlář-filozof. Byl to jeho způsob, jak se odtrhnout od filmového a divadelního světa. Propojit se s přírodou, s tichým životem venkova.

Roubenka v Slunečné: domov, kam se vracel

Roubenka ve Slunečné, kterou si pořídil s manželkou Janou Brejchovou, nebyla nic moc. Byla to skromná, ale opravdová chalupa. Přesně taková, jakou si člověk představí, když slyší o dobrovolném úniku na venkov. Tam, kde je místo na dřevo, na ticho, na zahradu, na psa. I když za Brodského života byla místem pohody a ticha, později se stala místem, kde jeho vlastní melancholie zvítězila.

Podle místních vzpomínek byl Brodský spíše tichým, skromným, vtipným, i když někdy uzavřeným mužem. Mezi sousedy se choval přátelsky. Někdy pomohl s kutilskou prací, jindy jen poseděl u piva a povídal si. Jeho chalupa nebyla nijak honosná, ale každému, kdo tam přišel, nabízela teplo, klid a pocit opravdovosti.

Smrt, paměť a proměny domu

Dne 20. dubna 2002 se na chalupě ve Slunečné stalo neštěstí. Brodský ukončil svůj život. Bylo mu 81 let. Jeho odchod přišel jako šok, i když podle těch, kdo jej znali, měl sklony k melancholii. Jeho chalupa tak zůstala jako tiché svědectví o životě, který měl desítky tváří. Herec, dabér, muž domu, chalupář, člověk smutku i radosti.

Po jeho smrti rodina chalupu neudržela. Dřevomorka, stáří stavby i psychická tíha spojená s místem znamenaly, že se noví vlastníci rozhodli roubenku zbourat a postavit nový dům. Na místě “domu Bródi” dnes stojí jiné obydlí. Přesto kousek nostalgie zůstává. V příbězích sousedů, ve vzpomínkách fanoušků, v tiché krajině Slunečné.

Naopak chalupa v Kytlicích ta původní, přetrvala. Až v poslední době vyšla na prodej. Syn, Marek Brodský, chce dům (který jeho otec koupil už v roce 1947) prodat, protože tam sám netráví čas.

Co dům Vlastimila Brodského říká o životě

Příběh Vlastimila Brodského a jeho chalup je příběhem hledání domova ne jen jako čtyř stěn, ale jako místa, které člověk sám utváří, opravuje, zvelebí, a kde může skrýt své nálady i své myšlenky. Ne vždy je to místo dokonalé, ne vždy klidné, někdy dokonce bolestné. Ale právě takové bývá opravdové.

Je to také ukázka, že slavný herec ten, který prožívá život na jevišti, před kamerou, pod reflektory může toužit po tichém koutku, po chalupě se střechou, kde je víc dřeva než luxusu, víc ticha než očekávání, víc oprav než parády.

Chalupy v Kytlicích i ve Slunečné představují dva póly jeho života. Mládí a první rodinu a stáří, ústraní a možná i vnitřní souboj. Obě stavby a zejména ta ve Slunečné jsou svědky, že i velká hvězda může mít potřebu utéct. Vypnout a zůstat sám se sebou.

Proč si ho máme pamatovat

Nejen jako skvělého herce. Nejen jako krále z Arabely. Ale taky jako člověka, který hledal domov. Nejen na jevišti, ale v chalupě s chalupářskou duší. Jeho životní příběh nám může připomenout dvě věci. A to že i úspěch a sláva někdy nejsou dost a že domov není předvádění, ale pokoj, pravda a opravdovost.

A i když jeho roubenka už neexistuje, jeho příběh zůstává.