Z obrazovky budil respekt, doma byl úplně jiný. Osud slavného českého herce ukrývá překvapivé kapitoly
Reakce k článku
Podělte se o svou reakciMistr, který dokázal zazářit i na malém prostoru
Josef Somr patřil k nejlepším českým hercům pro psychologicky náročné role. Na jevišti i před kamerou dokázal využít svůj osobitý humor, výrazný hlas a mimořádný cit pro detail. Přestože často ztvárňoval postavy, které si přízeň publika příliš nezískaly, sám se nikdy nenechal uzavřít do škatulky záporáka. Herectví pro něj nebylo pouze povoláním, ale především řemeslem, ke kterému přistupoval s obrovskou zodpovědností. Jeho mimořádné nasazení, pečlivá příprava a schopnost podívat se kriticky sám na sebe mu mezi kolegy získaly značný respekt.
Hlavní filmové role přitom dostával spíše výjimečně. Často byl protihráčem ústředních hrdinů a objevoval se v postavách středního či menšího významu. Právě v nich ale dokázal být nezapomenutelný. Ve své filmografii nakonec nashromáždil neuvěřitelných více než 450 filmových a televizních postav. Jeho charakteristický hlas zazníval ve Večerníčcích, animovaných filmech, dokumentech, rozhlase i v dabingu.
Ještě v pozdním věku přitom neztrácel chuť pracovat. Naposledy se před filmovou kamerou objevil v roce 2016 v šestém díle básnické série Jak básníci čekají na zázrak. Zpočátku se mu do návratu příliš nechtělo, režisér Dušan Klein ho ale nakonec přesvědčil. Představitel profesora Ječmena souhlasil s jedinou podmínkou – tentokrát už bude hrát pouze vleže. Humorně tvrdil, že sedmé pokračování už by se natáčelo v krematoriu.
Z Národního divadla odešel po čtyřiadvaceti letech
V roce 1978 se na popud Miroslava Macháčka přesunul z Činoherního klubu do Národního divadla, kde se postupně stal jednou z opor činoherního souboru. Chtěl především hrát, a proto přijímal i role, u kterých sám pochyboval o jejich kvalitě nebo smyslu. Jeho kariéru ale výrazně poznamenal také zdravotní problém, který přišel zdánlivě z ničeho nic. Do té doby byl zvyklý na dobré zdraví, v roce 1995 ho však skolil těžký zánět slinivky. Strávil šest týdnů v bezvědomí a jeho blízcí se obávali nejhoršího. Nad nemocí nakonec zvítězil, návrat do běžného života ale nebyl rychlý ani jednoduchý.
Navzdory zdravotním komplikacím pokračoval v práci a přicházela další významná ocenění. V roce 1997 získal za roli v Hrubínově Romanci pro křídlovku Cenu Thálie. O čtyři roky později si odnesl druhou za strhující představení Gin Game, které v pražské Viole vytvořil společně s Blankou Bohdanovou. V roce 2005 pak převzal z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy. O tři roky dříve však oficiálně odešel do důchodu. Důvodem byla především jeho nespokojenost s nekoncepčností Národního divadla. K divadlu se později znovu vracel alespoň prostřednictvím hostování a nadále pracoval také pro televizi a rozhlas.
V soukromí přišel zásadní zlom až po letech
Jeho osobní život se od toho profesního v mnohém lišil. Poprvé se oženil už během studií v Brně. S manželkou Alenou tehdy bydleli u jejích rodičů, což podle dostupných vzpomínek významně přispělo ke konci jejich studentské lásky. Přesto se rozvedli až po patnácti letech, když se jeho žena rozhodla znovu vdát. Somr se potom do dalšího manželství dlouho nehrnul.
Dlouhá léta žil s kolegyní z Národního divadla Zuzanou Šavrdovou, která byla o jedenáct let mladší. Děti spolu neměli a Somr ji podle vzpomínek nikdy nepožádal o ruku. Zásadní změna přišla až po její smrti v dubnu 2011, kdy prohrála boj s rakovinou. O Somra se následně začala starat její sestra Jaroslava. Jejich vztah se postupně prohluboval, začali spolu trávit stále více času a o Vánocích už společně žili. Na začátku léta 2012 přijeli do Karlových Varů na filmový festival jako manželé. Přátelé tehdy říkali, že Jaroslava mu dala novou chuť do života.
Až prach jeviště ho donutil zpomalit
S divadelním prostředím se téměř úplně rozloučil až krátce před osmdesátými narozeninami.
Nic zásadního se nestalo, jen prostě cítím, že nechci až do smrti dýchat prach jeviště,
vysvětloval tehdy. Nebyla to jen poetická formulace. Prach v divadelním prostředí začal skutečně škodit jeho očím. Postupně se navíc přidaly další zdravotní potíže. Nejprve problémy se srdcem, později se znovu ozvala slinivka. Hektické tempo, které bylo dlouhá léta přirozenou součástí jeho života, už proto muselo ustoupit klidnějšímu způsobu života.
Významné místo pro něj představoval rodný Vracov. S kamarádem z dětství si tam koupil napůl domek a dokud žili jeho rodiče, zásadně během léta nepřijímal pracovní nabídky. Čekala ho totiž práce ve vinohradu. Později si pořídil také klasickou roubenku v romantické části Českého ráje poblíž hradu Frýdštejn. Nakonec ji ale prodal. Důvodem byly opakované zlodějské nájezdy a následky, kterým už neměl sílu čelit.
Přesto si dokázal užívat klidnější život. Litoval především jediné věci, že zůstal bezdětný. V roce 2012 převzal Českého lva a o dva roky později získal třetí Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. V jeho sbírce se ale objevilo i poněkud neobvyklé ocenění. V roce 1998 mu byl udělen Řád Sdružení českých cirkusů a varietních umělců za postavu kapelníka Selnického v seriálu Cirkus Humberto.
Poslední roky už patřily především klidu
Pandemie koronaviru ho uzavřela doma a postupně se zhoršovaly také jeho problémy s dýcháním. Několikrát skončil v nemocnici a poslední dny života strávil v plicním sanatoriu Na Pleši. Tam se 16. října 2022 uzavřela životní cesta jednoho z nejvýraznějších českých herců své generace.
Josef Somr zanechal stopu v českém filmu, televizi, divadle, rozhlase i dabingu, přestože hlavní role často přenechával jiným. Uměl přijít na scénu, říct několik vět a přesto si ho divák zapamatoval. Muž, který dokázal desítky let přesvědčivě hrát protivné, vypočítavé nebo nebezpečné postavy, byl mimo kameru člověkem, který si nakonec nejvíce cenil klidu, soukromí a obyčejného života.
Reakce k článku
Podělte se o svou reakci