Kam se poděl Jiří Lábus: Prošel obrovskou proměnou, dnes je z něj jiný člověk

Na jevišti Divadla Ypsilon se pohyboval s energií, která připomínala živé stříbro. Mimika, hlas, schopnost udělat z obyčejné věty komickou perlu. Nebyl to typ herce, který by sázel na prvoplánovou krásu. Jeho devizou byla osobitost. A ta se nedá naučit ani koupit. Buď ji máte, nebo ne. Lábus ji měl odjakživa.

Filmová kamera ho milovala stejně jako publikum v hledišti. Už v mladším věku dokázal působit trochu jako podivín, trochu jako intelektuál a trochu jako soused, kterého potkáte u popelnic. Právě tahle směs z něj udělala výjimečnou postavu české herecké scény.

Éra nezapomenutelných rolí

Osmdesátá léta přinesla roli, která se mu přilepila na kabát snad navždy. Rumburak ze seriálu Arabela. Elegantní padouch s pláštěm a prstenem, který dokázal být zároveň děsivý i směšný. Děti se ho bály a dospělí se smáli. Kombinace, kterou zvládne jen málokdo.

Vedle toho rozjel i legendární spolupráci s Oldřichem Kaiserem. Jejich společné skeče a televizní výstupy patří dodnes k tomu nejlepšímu, co český humor nabídl. Dva naprosto odlišné typy, kteří dohromady fungovali jako dokonale sehraný orchestr. Jeden přidal absurditu, druhý suchý nadhled. A diváci měli o zábavu postaráno.

V té době vypadal Lábus jako věčný mladík s výraznou hřívou a energií na rozdávání. Pohyboval se s lehkostí, gestikuloval, přehrával, a přesto to nikdy nepůsobilo přehnaně. Jeho tvář byla pružná jako guma a dokázala během vteřiny přejít z nevinného výrazu do ďábelského šklebíku.

Proměna, která není proměnou

Dnes má Jiří Lábus šediny a vrásky, které by jinému herci možná ubraly sebevědomí. Jemu naopak přidaly další vrstvu charismatu. Působí klidněji, vyrovnaněji, ale jiskra v očích zůstala. A to je možná to nejdůležitější.

Postava se lehce zklidnila, gesta nejsou tak rozmáchlá jako dřív, ale humor zůstává ostrý a přesný. Na jevišti i před kamerou stále dokáže překvapit. Divák má pocit, že sleduje zkušeného mistra, který už nepotřebuje dokazovat vůbec nic. Stačí mu přijít, promluvit a publikum je jeho.

Z mladíka s divokou energií se stal herec s noblesou. Přesto si zachoval schopnost udělat ze sebe legraci. A to je v době, kdy se mnoho lidí bere smrtelně vážně, osvěžující.

Styl, který nestárne

Jiří Lábus nikdy nebyl módní ikonou v klasickém slova smyslu. Jeho styl byl vždy spíš praktický než okázalý. V mládí působil trochu jako student filozofie, dnes připomíná distingovaného pána, který ví, že elegance nespočívá v drahém obleku, ale v postoji.

Zásadní rozdíl mezi dřív a dnes tedy neleží v tom, že by se změnil k nepoznání. Spíš dozrál. Tam, kde kdysi dominovala mladická dravost, je teď nadhled. Tam, kde bývala lehká provokace, je klid a jistota. A přesto zůstává stejný. Osobitý, lehce ironický, vždy připravený na pointu.

Možná právě proto ho mají diváci rádi napříč generacemi. Pamatují si ho jako Rumburaka, jako polovinu komediální dvojice, jako hlas z dabingu i jako charakterního herce z divadla. A dnes ho sledují jako důkaz, že stárnutí nemusí být tragédie, ale přirozený proces, který může být elegantní a vtipný zároveň.