Novinka: Utekla s dětmi do bezpečí. U otce ale našla něco mnohem děsivějšího než u svého manžela

Marta neví kudy kam

Někdy člověk neutíká proto, že má připravený plán, ale proto, že už dál jednoduše nemůže. Přesně v takové situaci se ocitá Marta. S dvěma dcerami Agátou a Mínou odchází od agresivního manžela Milana a hledá místo, kde by mohla alespoň na chvíli vydechnout. Jenže místo očekávaného klidu čeká na samotě u lesa její stárnoucí otec. A ten rozhodně nežije tak, jak by si dcera po podobné zkušenosti představovala.

Je přesvědčený, že civilizace spěje k zániku. Sleduje dění kolem sebe, vidí přemnožená divoká prasata, otrávenou řeku a v každém podobném jevu nachází další důkaz blížící se apokalypsy. Připravil si zásoby, z domu udělal jakousi pevnost a své okolí proměnil ve vlastní malou školu přežití. A protože jeho dcera s vnučkami přijely právě ve chvíli, kdy je potřeba být připraven na nejhorší, zapojí do svých lekcí i je.

Na první pohled to může působit skoro bizarně. Jenže právě tady začíná být jasné, že nový film Divočina nechce vyprávět obyčejný příběh o nefungující rodině. Psychologické rodinné drama je celovečerním debutem režisérky Evženie Brabcové, která do něj vedle toxických vztahů a skrytého domácího násilí vložila také ekologickou úzkost, prepperství, mezigenerační konflikt a prvky pohádky či surrealismu.

Klid, který se rychle rozpadne

Martu hraje Klára Issová, jejího otce Jan Vlasák a manžela Juraj Loj. Právě jejich trojúhelník tvoří osu příběhu. Marta si myslí, že před násilným partnerem uniká k člověku, který jí poskytne zázemí. Jenže brzy zjistí, že ani u vlastního otce není možné jen tak zapomenout na minulost.

Starý muž, přezdívaný Starej, si totiž vytvořil svět podle vlastních pravidel. Každý předmět má svůj význam, všechno musí být připravené a každá hrozba se musí řešit dřív, než skutečně přijde. Pro Martu je to čím dál dusivější. Místo aby získala kontrolu nad vlastním životem, ocitá se v dalším prostředí, kde někdo jiný určuje, co má dělat.

Brabcová přitom nechtěla vytvořit klasické depresivní sociální drama. Film podle ní pracuje s absurdními situacemi, nadsázkou a pohádkovými prvky. Právě proto se vedle těžkých témat objevují momenty, které mohou působit až groteskně. Výsledkem má být svět, v němž divák chvíli neví, jestli sleduje zcela realistický příběh, nebo podivnou noční můru.

Otec, který se připravuje na konec světa

Starej v podání Jana Vlasáka není jen výstřední dědeček, který má ve sklepě zásoby. Jeho posedlost přežitím se stává způsobem života. Věří, že svět ztratil rovnováhu a že katastrofa může přijít prakticky kdykoli. Důležitější než samotná apokalypsa se ale postupně ukazuje to, co jeho přesvědčení dělá s rodinou.

Marta se s otcem vrací do minulosti, před níž se snažila utéct. Brabcová přiznává, že právě vztah mezi ní a otcem pro ni byl hlavním motivem scénáře. Inspiraci přitom čerpala i ze svého vlastního života. Její otec mnoho let žil na chatě poblíž brdských lesů a právě tento obraz osamělého muže uprostřed přírody se stal jedním ze základů filmu. Zároveň ale zdůrazňuje, že příběh Marty není autobiografie a zkušenost s násilným partnerem si vypůjčila z příběhů lidí ze svého okolí.

Její vlastní život navíc zasáhla v době vzniku scénáře další zásadní změna. Vývoj filmu se časově protnul s úmrtím jejího otce a narozením jejích dětí. Právě úvahy o konci života, rodičích a budoucnosti se tak promítly do příběhu, který začal jako rodinné drama a postupně získal mnohem širší rozměr.

Klára Issová chtěla herectví skoro úplně potlačit

Na filmovém plátně tak musí Klára Issová vytvořit ženu, která je dlouhodobě pod tlakem a zároveň se snaží znovu postavit na vlastní nohy. Sama se rozhodla hrát Martu co nejcivilněji a při přípravě strávila dlouhé hodiny pouze scénářem.

Kláro, vaše postava Marty prchá s dětmi z toxického vztahu. Jak jste k takto psychologicky náročné roli hledala cestu?

Při přípravě na tuto roli jsem doslova ležela ve scénáři. Četla jsem ho každý den od začátku do konce, zapisovala si nápady a hledala reference ve vlastních životních zkušenostech. Chtěla jsem hodně potlačit takové to viditelné ‚herectví‘ a nechat Martu vyznít jako skutečného člověka, díky čemuž, myslím, působí film místy až dokumentárně. Marta je pro mě tichá, nenápadná hrdinka - sice se ocitla v hraniční životní situaci úplně sama, ale přesto dělá postupné odvážné kroky vpřed.

Právě tento přístup má být na filmu znát. Kamera se drží velmi blízko postav, využívá přirozené světlo a ruční snímání. Výsledkem má být pocit, že divák není bezpečně usazený několik metrů od dění, ale stojí přímo uprostřed něj. Kameraman David Hofmann pracoval s širokoúhlými objektivy a dokumentárně laděnou ruční kamerou.

Natáčení nebylo žádné pohodlí

Autenticitu navíc nepomáhala vytvářet jen kamera. Herci skutečně strávili výraznou část natáčení v syrovém prostředí odlehlého domu a podzimní krajiny. Natáčelo se v brdských lesích, v okolí Sezimova Ústí, na březích Lužnice, nedaleko Temelína i v prostoru nazvaném Věčná loviště.

Klára Issová popisovala podmínky jako velmi spartánské. Dům, ve kterém se filmovalo, byl podle ní téměř vybydlený, zaprášený a promrzlý, bez teplé vody. Natáčení tam trvalo zhruba dva a půl týdne a herci se místy brodili po kotníky v bahně. Začátek navíc komplikovaly povodňové dny.

Právě nepohodlí ale Issová vnímala jako výhodu. Nemusela totiž před kamerou předstírat pocit stísněnosti a chladu. Prostředí ho vytvořilo samo.

Tyhle neutěšené, syrové podmínky mi obrovsky pomohly se do těch těžkých stavů lépe dostat. Za studiovými zdmi by se tak sugestivní atmosféra uměle vytvářela jen velmi těžko,

vzpomíná herečka.

A pak se objeví divočáci

Jako by už samotná rodina nestačila, v příběhu mají výraznou úlohu také divoká prasata. Nejde jen o zvířata, která se náhodou mihnou v lese. Stávají se symbolem něčeho, co se vymklo kontrole.

Ve filmu se proto pracuje s autentickými záběry z fotopastí. Produkce rozmístila v lese pět skrytých kamer, které měly zachytit pohyb zvířat v jejich přirozeném prostředí. Záběry se následně proplétají s lidským příběhem a postupně vytvářejí pocit, že hranice mezi civilizací a divočinou začíná mizet.

A filmaři šli ještě dál. Na place se objevilo speciálně vycvičené divoké prase a tři selátka pod vedením zvířecí handlerky. Jedna z prasečích hereček se dokonce spolu s Klárou Issovou později prošla po červeném koberci ve Varech.

To už není úplně běžná filmová rekvizita. A také to potvrzuje slova producenta Jakuba Rálka, podle něhož patří natáčení s dětmi a zvířaty k produkčně nejnáročnějším disciplínám. Divočina má obojího hned několik dávek.

Dcery utečou do lesa

Situace v rodině se začne definitivně lámat ve chvíli, kdy Marta ztrácí kontrolu nad tím, co se děje s jejími dcerami. Starej do své „školy přežití“ zapojuje Agátu a Mínu stále intenzivněji. Dívky jeho svět přijímají jinak než jejich matka a začnou se řídit jeho pravidly.

Když potom utečou do lesa, aby našly dědův tajný úkryt, už nejde jen o dětské dobrodružství. Do oblasti se právě chystají myslivci na lov divokých prasat a ztracení dětí se mění v závod s časem. Rodinný konflikt, strach z přírody, ekologická nejistota i potřeba přežít se ocitají ve stejném prostoru. Nikdo přitom nemá úplnou kontrolu nad tím, co se stane.

Marta si musí přiznat, že problém nezačal jejím mamželstvím. Marta totiž postupně zjišťuje, že to, před čím se snaží utéct, má své kořeny mnohem dál v minulosti. Osu celého filmu tvoří váš vztah s podivínským stárnoucím otcem v podání Jana Vlasáka.

Jaká byla vaše herecká spolupráce na ztvárnění pochroumaného mezigeneračního vztahu?

Tento vztah byl pro mě leitmotivem celého scénáře, který mě oslovil především svou syrovou pravdivostí. Ukazuje přesně ty problematické vztahy mezi dětmi a rodiči, které lidé často skrývají a o kterých se moc nemluví. Postava otce je něčím vyhraněná, zaťatá a s radikální netrpělivostí léta ovládala celou rodinu. Marta si navíc uvědomuje, že si ve svém manželství podvědomě opakuje ten samý vzorec chování.

Podle Issové není cílem Marty všechno napravit do dokonalosti. Spíš se musí naučit přijmout skutečnost, že lidé kolem ní nejsou takoví, jaké by je sama chtěla mít.

Moje přesvědčení je, že když se lidé rozejdou ve zlém, někdy se prostě musí vrátit zpátky a pokusit se o usmíření, nebo alespoň přijmout fakt, že ten druhý je prostě nějaký. Jedině skrze toto přijetí nás dokáže život pustit dál.

Konec světa možná není tam, kde ho hledá Starej

A právě tady se ukáže, proč režisérka do příběhu zapojila prepperství. Starej se celý život připravuje na katastrofu, kterou možná nikdy neuvidí. Zajišťuje zásoby, sleduje přírodu a čeká na okamžik, kdy se společenský řád zhroutí.

Marta přitom řeší katastrofu, která už dávno začala. Nemusí čekat na konec civilizace. Její vlastní svět se rozpadl v okamžiku, kdy se rozhodla odejít od manžela. A místo jistoty našla další člověka, který se snaží všechno kontrolovat.

Brabcová tento motiv propojuje s ekologickou úzkostí. Přemnožená prasata a otrávená řeka nejsou jen kulisou. Mají být obrazem narušené rovnováhy, kterou postavy vnímají každý po svém. Producent Jakub Rálek navíc připomíná, že scénář vznikal už od roku 2017, tedy dávno před pandemií. Pocit, že svět přestává být předvídatelný, se však během dalších let ještě zesílil.

Název nakonec znamená něco úplně jiného

Divočina tedy není film o lidech, kteří se ztratí v lese. Les je jen místo, kam se všechny jejich problémy nakonec přenesou. Skutečný chaos se odehrává mezi rodiči a dětmi, mezi minulostí a současností, mezi potřebou chránit a potřebou konečně žít podle sebe.

Marta se nejprve snaží najít bezpečí. Potom zjistí, že její otec vytvořil vlastní svět strachu. Dcery mezitím začnou jeho pravidla přijímat a Milan se znovu objeví ve chvíli, kdy si Marta myslí, že má nejhorší za sebou.

Výsledkem má být film, který se pohybuje na hranici realistického rodinného dramatu a podivné pohádky pro dospělé. Syrová česká krajina se střídá s nočními záběry divokých prasat, intimní dialogy s absurdními situacemi a obyčejný rodinný konflikt s pocitem, že se někde v pozadí opravdu blíží něco velkého a neodvratného.

Konec světa, kterého se Starej tolik bojí, možná nikdy nepřijde. Zato rodina už svůj vlastní malý konec světa dávno zažívá. A pokud se má něco zachránit, nebude to civilizace ukrytá za zásobami ve sklepě, ale vztahy mezi lidmi, kteří spolu nedokázali celé roky normálně mluvit.

Do českých kin vstoupí film 15. října 2026.