Seriál, který měl skončit úplně jinak: Byl jednou jeden dům skrývá tajemství, které diváci desítky let neviděli

Když se v roce 1975 objevil na obrazovkách Byl jednou jeden dům, vzniklo něco, co se jen těžko vešlo do škatulky běžného televizního seriálu. Autoři Jan Otčenášek a Oldřich Daněk mu říkali televizní román a během pěti dílů nechali diváky sledovat obyvatele jednoho pražského činžáku od druhé poloviny 30. let až do květnových dnů roku 1945. V domě se potkávali lidé různých povah, společenského postavení i názorů a spolu s nimi také mimořádná sestava herců. Josef Abrhám, Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Karel Höger, Dana Medřická, Jana Hlaváčová, Petr Čepek, Jiří Hrzán, Jaromír Hanzlík nebo Josef Somr vytvořili postavy, na které se nezapomíná.

Natáčení začalo v září 1973 a trvalo několik měsíců. Seriálová Bagounova ulice přitom ve skutečnosti neexistuje. Exteriéry vznikaly například v Opatovické, Ostrovní a Spálené ulici, zatímco celý vnitřek činžáku s pavlačemi, dvorem, byty, hospodou a dalšími prostory vyrostl v barrandovských ateliérech. Režisér František Filip chtěl prostředí vytvořit tak přesvědčivě, aby divák skutečně získal pocit, že sleduje život jednoho domu.

V jednom saku přežil Jiří Sovák celou válku

K atmosféře seriálu přispívaly i drobnosti, kterých si běžný divák nemusel vůbec všimnout. Třeba Jiří Sovák jako Matěj Budák odehrál celý seriál v jediném saku. Stejně tak si na natáčení přinesl baret, který už předtím použil v seriálu Eliška a její rod a schovával si ho jako památku.

Ještě zajímavější byly vztahy mezi samotnými herci. Režisér František Filip jim podle vzpomínek nechával značný prostor k improvizaci. Libuše Švormová později vyprávěla, že někdy nezaznělo ani obvyklé „stop“ a herci mohli scénu rozvíjet podle sebe. Některé hlášky a situace, které dnes diváci považují za neodmyslitelnou součást seriálu, tak vůbec nebyly v původním scénáři. Jaroslava Obermaierová zase vzpomínala na Vladimíra Menšíka, který dokázal kolegy v šatně bavit proudem historek.

Nešlo jen o velká jména v titulcích. Herci dostali prostor vytvořit živé postavy, jejichž osudy se postupně proplétaly. Jenže zatímco diváci sledovali příběh, který působil jako uzavřený celek, za televizními kulisami se schylovalo k něčemu úplně jinému.

Původně měl být dům ještě plnější

Příběh navíc nemusel skončit tam, kde ho dnes známe. Tvůrci plánovali další dějové linie, mimo jiné příběh spojený s vyvlastňováním rodinné firmy Nerudných. Uvažovalo se také o pokračování osudu Přemka Tvaroha v podání Václava Postráneckého, jehož příběh souvisel se službou v zahraničí. Z plánovaného pokračování ale nakonec nic nebylo. Normalizace už mezitím začala tvrdě zasahovat do práce filmařů.

Největší zásah však přišel až na samotném konci.

Konec byl pro cenzory příliš málo revoluční

Původní závěrečná epizoda nesla název Obvaziště Boccaccio. Jenže představitelům tehdejšího režimu se nelíbilo, jakým způsobem seriál zachytil konec války. Závěr byl podle schvalovatelů málo revoluční a nedostatečně zdůrazňoval zásluhy Rudé armády při osvobozování Prahy. A tak přišel příkaz, který znamenal návrat na plac.

Režisér František Filip musel závěrečné scény znovu natočit. Do seriálu přibyly barikády, bojové scény a také další úmrtí. Původně totiž v závěru nikdo z obyvatel domu na barikádách nepadl. Podle pozdější režisérových vzpomínek ale bylo potřeba ukázat, že Češi za osvobození také zaplatili vlastní krví.

Herci už měli kostýmy vrácené do skladu a některé z nich mezitím využily jiné produkce. Přesto se museli znovu sejít a vrátit se do Bagounovy ulice. Někteří dokonce natočili scény, které se v původní verzi vůbec neobjevovaly.

Najednou se tak před kamerou objevili Viktor Preiss, Dana Syslová, Jan Přeučil, Vlastimil Hašek nebo Otto Lackovič. Jejich scény vznikly dodatečně právě kvůli přepracovanému závěru. V jedné z nich je například promítač Adolfa Svárovského v podání Petra Čepka zachycen během pochodu smrti, další ukazuje osud Přemka Tvaroha a přibylo také loučení Pipiny, kterou hrála Eva Hudečková, v pracovním táboře.

Dokonce se muselo počítat s tím, že jeden z herců už se vrátit nemůže. Jan Libíček, představitel hostinského, mezitím zemřel. Režisér tedy musel novou podobu závěru vytvořit i s vědomím, že původní herecké obsazení už není možné kompletně obnovit.

Výsledkem byla nová verze nazvaná Barikáda ve vedlejší ulici. Ta se začala vysílat v roce 1976 a byla výrazně delší. Česká televize ji dnes nabízí jako téměř zapomenutou alternativní podobu závěru – má 97 minut, zatímco původní pátý díl Obvaziště Boccaccio trvá 74 minut. Po roce 1989 se na obrazovky vrátila původní verze.

Díky tomu dnes existuje pozoruhodná situace: jeden seriál má dva různé závěry a v jednom z nich hrají herci, které diváci v předchozích dílech vůbec neviděli.

Chyby, které čas neodpustil

Ani pečlivě vytvořená dobová atmosféra se neobešla bez přešlapů. Pozorní diváci například odhalili, že v některých záběrech Prahy zasazených do válečných let projíždějí po městě vozidla a dokonce tramvaje, které do dané doby nepatří. Pozoruhodný je také případ Jaromíra Hanzlíka. Jeho Martin Hrach je v příběhu na nucených pracích v Německu, přesto se ještě před svým oficiálním návratem objeví v Praze během průvodu za rakví.

A přesto právě tyto nedokonalosti dnes seriálu nijak neubírají na kouzlu. Připomínají dobu, kdy se televizní tvorba vyráběla jinak a kdy obrovská dekorace, desítky herců a měsíce natáčení nebyly ničím neobvyklým.

Byl jednou jeden dům se na obrazovky ČT1 vrací i letos na podzim, první epizoda je naplánována na neděli 4. října 2026 v 17:20. Další díl následuje o týden později ve stejný den v 17:05. Seriál lze sledovat i v iVysílání ČT a na Oneplay.