Cesta Ulicí byla pro Luboše Marečka hrbolatá. Náročnými zkouškami prošel i jeho představitel
Felix Šrámek si ho adoptoval jako dědu
Herci z Ulice společně oslavili osmnáct let tohoto nekonečného seriálu. Na příjemném setkání nechyběl ani Rostislav Novák, představitel Luboše Marečka, který jen horko těžko vzpomínal, jak dlouho je vlastně součástí Ulice. Čas neúprosně letí, původně to mělo být přibližně pět let a už je to asi sedmý rok. Podobně jako jiných herců se reportérka eXtra.cz zeptala i jeho na pocity z dosavadní cesty seriálem.
Teď je klidnější, ale byla hrbolatá. Dokonce jsem skončil jako bezdomovec, ale zase jsem poznal výborného kamaráda Dušana Sitka.
„Velká zkušenost potom s touto epizodou byla, když jsme se dostali mezi skutečné bezdomovce. Prodávali jsme nový prostor na Ládví a tehdy jsem si uvědomil, jak je to pro ně náročné… Pro mě byla velkým obohacením celá tahle anabáze bezdomovectví.“
Herec dále promluvil o úplných začátcích v seriálu. Zmínil i to, že Kryštofa Rímského, který hraje jeho syna, zažil už jako miminko v peřince. „Opravdu ho mám jako syna, protože on studoval na DAMU na Alterně s mým synem Rosťou, takže když jsou kluci pohromadě, říkám, synci, ahoj.“ Krásný vztah má také s kolegyní Milenou Steinmasslovou, jež ztvárnila jeho manželku Věrku. Jsou prý velcí kamarádi. Blízko má ale i k Felixi Šrámkovi, představiteli malého Vojty. „On si mě adoptoval, protože vlastního dědečka nemá. Na Instagram dal naši společnou fotku a tam napsal, to je jediný můj dědeček, kterého mám. Takže mám odpovědnost, byť je to v roli, ale mám ho rád jako vlastního.“
Dlouho bojoval s alkoholismem, než si přiznal prohru
Vzhledem ke všem těmto pěkným přátelstvím, která v Ulici navázal, Rostislav Novák své účasti v seriálu určitě nelituje. Má to tam rád, a i když neví, co jeho postavu čeká dál, věří, že scenáristé přijdou s něčím, co pro něj bude schůdné.
Sám si v životě prošel poměrně náročným obdobím, zasáhla jej řada tragických událostí a svůj smutek řešil pitím. O závislosti na alkoholu otevřeně promluvil a přiznal, že ve čtyřiceti letech podstoupil léčbu. Následujících čtrnáct let pak svému démonu odolával, ale krátce si prošel i recidivou. „Věřím, že je to nejen nemoc těla, ale hlavně duše. Závislost je obrovský boj. Kdo to nezažil, tak neví,“ popsal v jednom z dřívějších rozhovorů. „S mnoha lidmi jsme si řekli, že i když tím trpěla rodina, jsme vděční za to, že jsme se do té žumpy dostali, protože ten vzlet je obdivuhodný.“
Co mu tedy nejvíc pomohlo a jak by poradil ostatním? „Je to zdánlivě velice jednoduché. Zaprvé je potřeba přiznat si, že jsem prohrál a že už dál bojovat nelze. To musí v hlavě docvaknout. Doporučení v podstatě není, ale přeji všem najít procitnutí a získat novou svobodu. Letos mám výročí dvaceti let od recidivy.“