Ulice je výukový seriál, říká představitelka Věrky Milena Steinmasslová

Ulice je výukový seriál, říká představitelka Věrky Milena Steinmasslová
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Milena Steinmasslová, představitelka Věry Marečkové z Ulice, se v rozhovoru na Radiožurnálu rozpovídala nejen o nekonečném seriálu, ale také o svých klíčových filmových rolích, hereckých postupech nebo práci na oceněné audioknize Svědectví o životě v KLDR.

„Věrka je nesnesitelná, ale mám ji ráda“

V roce 1970 si režisér Karel Kachyňa vybral Milenu Steinmasslovou do filmu Už zase skáču přes kaluže, což byl klíčový okamžik skoro celého jejího života, nejen kariéry. Mnozí by za její životní filmovou roli označili Zdislavu z Lemberka ve filmu V erbu lvice (1994). Jak ale říká v rozhovoru na Radiožurnálu samotná herečka, zda to byla životní role, se ukáže až na konci jejího života. V každém případě to pro ni byl obrovský dar a krásná práce, na niž ráda vzpomíná.

Většině z nás se ve spojení se jménem Mileny Steinmasslové vybaví v první řadě rodinný seriál Ranč U Zelené sedmy (1998–2005) a možná hned vzápětí nekonečná Ulice. Jestli ji lidé zastavují a ptají se, jak bude seriál pokračovat? Popravdě nijak často, snad proto, že si ji neidentifikují s postavou. Herečka do jisté míry Věrku odlišila od své civilní podoby. Setkala se už ale s tím, že diváci její postavu označují za strašnou ženskou. Někdy jim dává za pravdu.

Věra Marečková je svým způsobem nesnesitelná, ale já ji mám docela ráda. Ona nepodvádí v životě, jenom ví, jak má ten život vypadat a jak se mají všichni chovat.

„Zlo samo o sobě je prostě kreativní“

Ulice patří k seriálům, kterým Milena Steinmasslová říká „výukové“. Přirovnává ji k americkému seriálu Krok za krokem (1991–1998), kde se spojí dvě rodiny. Osamocená žena s dětmi to dá dohromady s osamoceným mužem a jeho dětmi. Každý díl pak vypráví příběh, který říká: „Mohli byste se zachovat takhle, abyste to vyřešili.“ Ulice si také vybírá témata, o nichž vypráví příběhy, a jednotlivé figury zde přinášejí různá řešení konkrétního problému.

Na otázku, zda je pro ni lehčí hrát protivu než čistě pozitivní osobnost, herečka odpovídá, že nemá ráda jednoduchá řešení. Vždycky prý zavánějí něčím odfláknutým. Zlo, jak říká, je samo o sobě kreativní.

Herecké manýry si do civilního života nepřenáší

Spíše využívá věcí, které souvisejí s komunikačními a rétorickými dovednostmi, tzn. pracuje se slovem tak, aby co nejpřesněji vyjádřila, co si myslí a cítí.
Milena Steinmasslová se také jako jedna z interpretů podílela na audioknize Svědectví o životě v KLDR autorky Niny Špitálníkové, která v cenách Audiokniha roku získala ocenění Nejlepší audiokniha – mluvené slovo mimo kategorie.

Jak se vlastně taková činnost liší od běžné herecké práce? Jde o to, že mluvíte za žijícího člověka, ne za autora nebo vymyšlenou postavu, ale za konkrétní bytost. Bylo tak nutno odhodit některé herecké postupy, co se týče hlasu, stavby vět a práce s textem ve smyslu stavby nějakého emočního příběhu, který je dán literaturou. Herečka usilovala o to, aby její čtení bylo vlastně jen přenášením myšlenky. Snažila se udržet energii a myšlenkovou návaznost a potěšilo ji, když samotná autorka řekla, že z ní měla stejný pocit jako z dotyčné severokorejské ženy.

Věra má starosti o Luboše
Milena Steinmasslová jako Věrka v Ulici. Zdroj: TV Nova
Zdroje článku: