Pierre Brice sdílel stejné hodnoty jako Vinnetou, a to svobodu, lidskou důstojnost a toleranci

Se svou postavou žil vlastně 40 let a tvrdil, že přestože zpočátku z postavy indiánského náčelníka moc nadšený nebyl, jak ale točil další a další filmy, postupně zjišťoval, že má s Apačem společného víc, než si původně myslel. Prostřednictvím různých besed, festivalů a vzpomínkových akci si tak ještě dlouhé roky svou postavu užíval.

Jednou z teorií k tomu, proč se Němci tak k filmům na motivy knih Karla Maye upnuli, byla potřeba si trochu „spravit chuť“ po válečných letech a jejich důsledcích pro celé Německo. Filmy nabízely hodnoty, které byly ve válce potlačeny, a životy lidí se vracely do normálu jen velice pomalu. A s hrdým apačským náčelníkem se jim do života vrátila velká porce romantiky, přátelství a cti.

Brice se narodil v Brestu v roce 1929 a v 19 letech se přihlásil dobrovolně do armády. Sloužil jako voják ve válce v Indočíně, později byl u výsadkářů v Alžíru. Po návratu do normálního života se snažil prosadit jako fotomodel a herec. Ve Francii však bylo podobných mladých mužů hodně a pozice hereckých hvězd už byly obsazené. Brice tak zkoušel štěstí v Itálii a ve Španělsku. Právě na prezentaci jednoho španělského filmu na festivalu v Berlíně se setkal s producentem Horstem Wendlandtem, který mu nabídl roli ve filmu Poklad na stříbrném jezeře.

Brice neznal Karla Maye a hrát divocha se mu nechtělo. Jeho tehdejší jugoslávská agentka ho však přesvědčila, aby to zkusil. Herec byl k roli skeptický, protože se mu nelíbilo, jak byl obraz indiánů ztvárněn v amerických westernech. Neuměl ani dobře jezdit na koni, to ho však velice rychle naučil Lex Barker.

Ze své postavy byl zklamaný – nelíbily se mu příliš vážné dialogy, kterých navíc nebylo moc. Vinnetou na něj působil jako příliš mlčenlivý a smutný muž, který se nebude divákům líbit. Zcela jiné to měl se svým hereckým kolegou Lexem Barkerem, se kterým se hned skamarádil a dobře si rozuměli. Jen trošku na jeho postavu žárlil, protože cítil, že se divákům bude hodně líbit.

S velkým úspěchem pro sebe nepočítal. O to víc ho překvapila reakce diváků na premiéře a jejich nadšení pro zdrženlivého apačského náčelníka. Během let 1962 až 1968 si Vinnetoua zahrál v celkem jedenácti filmech. Sedm filmů natočil po boku svého velice dobrého přítele Lexa Barkera, tři se Stewartem Grangerem a jeden s Rodem Cameronem.

Jeho postavu si oblíbil německý časopis Bravo, a i díky tomu se v Německu stal tak oblíbeným. Přestože se Brice objevil v několika dalších filmech po boku hvězd a hrál i na divadle, nejčastěji si na sebe opakovaně oblékal kostým indiánského náčelníka na různých akcích, kterými bylo Německo zaplaveno. Vysloužil si kvůli své roli a šlechtickému původu přezdívku „rudý baron“.

Možná se nechal trochu inspirovat svou morálně silnou hereckou postavou, a tak se zapojil do charitativní práce. Stal se velvyslancem UNICEF, v roce 1995 zorganizoval a doprovázel humanitární konvoj do Bosny. Získal Spolkový kříž za zásluhy I. třidy a byl jmenován rytířem Čestné legie za zásluhy o francouzsko-německé přátelství. Spolupracoval také s Nadací Brigitte Bardot na ochranu zvířat a upozorňoval na zoufalou situaci přemnožených toulavých psů v Rumunsku.

O herci se vědělo, že je vášnivý kuchař, a po 30 let žil s manželkou v loveckém zámečku Domaine des Moinets severně od Paříže. Ve stáří si plánoval odstěhovat se kvůli manželce do Bavorska, ale už to nestihl. Poslední roky měl zdravotní problémy s ledvinami a zemřel ve věku 86 let v Paříži na komplikace spojené se zápalem plic.

Ani jeho smrtí však vášeň Němců pro Vinnetoua nezmizela. V zemi je celá řada zábavných center a parků, kde si lze příběhy indiánského náčelníka připomenout. Známý je třeba letní Elspe Festival nebo Karl May Festival v Kalkbergu, které nabízí zážitkové pobyty s atmosférou Divokého západu.