Než se František Filipovský stal hercem, měl nejhorší práci na světě. Normální člověk by takové peklo nevydržel

Komik, na kterého se nezapomíná

Když se řekne František Filipovský, většina lidí si okamžitě vybaví drobného, neposedného mužíka s nervními gesty a nezaměnitelným hlasem. František Filipovský dokázal i z několika vteřin před kamerou udělat nezapomenutelnou scénu.

Pro několik generací televizních diváků a milovníků francouzských komedií byl Louis de Funès nerozlučně spjatý právě s Filipovským. Většina z nás vlastně ani neví, jaký hlas tato francouzská herecká ikona měla. Říká se, že sám Louis de Funès byl s českým dabingem velmi spokojený.

Svůj hlas neměl na začátku herecké kariéry moc rád, připadal mu prý pisklavý a nevýrazný. Nakonec se ale stal jeho největší devízou. Daboval stovky rolí, a právě díky němu vznikla Cena Františka Filipovského, nejvyšší ocenění v oblasti českého dabingu.

I malou rolí si dokázal ukrást diváckou pozornost

Filipovský nikdy nebyl typickým filmovým hrdinou. Nehrál milovníky ani silné muže jednoduše proto, že na to neměl postavu ani tvář. Jeho doménou byly vedlejší postavy, ale tak výrazné, že často zastínily hlavní role. Úředníci, profesoři, účetní, podivíni, šprti, rejpalové, drobní podrazáci i dobrosrdeční dědečkové. Všem dokázal vtisknout jedinečný, přirozený a nezaměnitelný charakter.

Na jevišti pražského Národního divadla strávil desítky let, hostoval na dalších scénách a současně byl neustále obsazován do filmu. Hrál po boku těch největších hereckých „es": Wericha, Plachty, Marvana, Menšíka, Peška nebo Kopeckého.

Než se stal hercem, prožil věci, které by leckoho zlomily

Zatímco diváci se jeho rolím smáli, Filipovského vlastní život zdaleka veselý nebyl. A to zejména v období, kdy ještě profesionálním hercem nebyl. Právě tahle kapitola jeho života zůstávala dlouhá léta stranou, možná proto, že byla příliš temná a nerad si ji připomínal.

Ve svých třiadvaceti letech, kdy většina jeho vrstevníků teprve zkoušela život dospělých, se ocitl tváří v tvář té nejhrubší lidské bídě. Přijal práci průvodce transportních vlaků, které převážely chudé Poláky za prací do Francie. Na papíře šlo o technickou funkci. Ve skutečnosti se ukázalo, že tato práce představuje psychicky i fyzicky zdrcující zkušenost.

Viděl jsem lidi umírat vyčerpáním přímo ve vagónech, na nádražích i pod koly vlaků. Byl jsem svědkem sebevražd, zoufalství i naprosté beznaděje. Některé obrazy se vám vypálí do paměti navždy a už se jich nikdy nezbavíte,

vzpomínal Filipovský po letech.

Smrt, zoufalství a narození dětí v polních podmínkách

Jeho úkolem nebylo jen dohlížet na pořádek. Měl na starosti i zdravotní stav cestujících. Se zdravotním kurzem ošetřoval rozdrcené prsty, otevřené zlomeniny, krvácení.

Lidi, kteří v panice lezli na střechy vagónů, aby se vyhnuli kontrole, si často přivodili zranění. Jednu z nejděsivějších událostí popsal bez příkras:

Jednou jsme ze střechy vlaku sundávali už jen torzo člověka. Vylezl nahoru, aby utekl kontrole, a u viaduktu mu překážka usekla hlavu. Tělo zůstalo zaklesnuté na střeše…

Vedle smrti ale zažíval i zázraky. V improvizovaných podmínkách pomohl přivést na svět několik dětí.

Porody byly jediné chvíle, kdy se v tom všem objevila naděje. Když se dítě nadechlo, jako by se na okamžik všechno ztišilo,

říkal.

Tyto zážitky si nesl v sobě celý život. Nemluvil o nich rád. Rozpovídal se až ve stáří, když cítil potřebu svědčit o době, která se už moc nepřipomíná.

Válka, rozhlas a narození dcery

Dramatické okamžiky ho neminuly ani za války. Během pražského povstání v květnu 1945 doslova kličkoval mezi životem a smrtí. Jeho žena rodila na Bulovce druhé dítě, město bylo ostřelováno a on běžel s malou dcerou Pavlínou na ramenou přes barikády k rozhlasu, kde bylo centrum dění.

Na ulicích leželi mrtví lidé, střílelo se, ale zároveň jsme cítili obrovskou úlevu. Bylo jasné, že válka končí. Byla to směs strachu a radosti, jakou už člověk nikdy nezažije,

vzpomínal.

Od komika k legendě

Možná právě proto dokázal Filipovský rozdávat humor s takovou lehkostí. Smích pro něj byl jedinou zbraní proti světu, který znal i v té nejkrutější podobě.

Na konci života ho osud zasáhl znovu – mozková mrtvice ho připravila o řeč. Muž, který celý život mluvil, glosoval a bavil, prožil poslední rok v tichu. Přesto prý neztratil úsměv.

Jak si ho budeme pamatovat

František Filipovský odešel v roce 1993 ve věku 86 let. Zůstal po něm obrovský kulturní poklad. Budeme si ho pamatovat jako Krhounka ze Školy, základ života, Mazánka z Cesty do hlubin študákovy duše, inspektora Mrázka z Hříšných lidí města pražského, Blekotu z Arabely, a především jako hlas Louise de Funèse.