Pil vodku po litrech a hrál do posledních sil. Osud Leoše Suchařípy by vydal na film

Muž, kterého nešlo přehlédnout

Byl svérázný, vzdělaný, ironický a často nepříjemně upřímný. Když vstoupil do místnosti, okamžitě na sebe strhl pozornost, aniž by o ni usiloval. Leoš Suchařípa patřil k těm vzácným lidem, kteří dokázali být zároveň intelektuály i bohémy. Divadelní teoretik, dramaturg, překladatel, kritik, herec a milovník života v jedné osobě. Především ale člověk, který si odmítal nechat diktovat, jak má žít.

Veřejnost si ho nejčastěji spojuje s filmem Faunovo velmi pozdní odpoledne, v němž vytvořil jednu z nejpozoruhodnějších postav české kinematografie. Jenže cesta k této roli byla nečekaně dlouhá. Když mu ji Věra Chytilová nabídla, bylo mu už přes padesát a za sebou měl patnáct let herecké práce. Přesto právě tehdy vznikla legenda.

Dětství ve stínu hvězdy

Narodil se 15. února 1932 ve Varnsdorfu do česko-židovské rodiny. Dětství mu poznamenala válka mnohem dřív, než si dokázal uvědomit její skutečný význam. Nejprve přišly urážky spolužáků směřované na jeho sestru kvůli židovskému původu, později strach, který se stával každodenní součástí života. Rodina se snažila přežít po svém. Večer sedávali kolem stolu a nahlas četli Gončarovovu Fregatu Palladu. Dlouhé hodiny. Nebyla to jen literatura. Byla to obrana proti realitě. Na chvíli mohli být někde jinde než v Evropě pohlcené válkou.

Nakonec však válka zaklepala i na jejich dveře. Někdo udal jeho otce Pavla Suchařípu, že nenosí židovskou hvězdu. Gestapo ho zatklo a odvezlo do koncentračního tábora Mauthausen. Domů už se nikdy nevrátil. Zemřel v dubnu 1945, jen několik týdnů před koncem války.

Možná právě tehdy se v mladém Leošovi usadil pocit nejistoty, který ho nikdy neopustil. Později přiznal, že člověk poznamenaný podobnou zkušeností se celý život cítí tak trochu ohrožený. V každém konfliktu hledá skryté motivy a v každém nepřátelství možné vysvětlení.

Moskva, KGB a vodka do dvoudecky

Po válce se zdálo, že svět začíná znovu. Suchařípa vstoupil do komunistické strany, vystudoval dramaturgii na DAMU a díky tehdejším poměrům dostal možnost pokračovat ve studiu v Moskvě.

Na prestižním institutu A. V. Lunačarského se naučil rusky tak dokonale, že ho místní považovali za rodilého mluvčího. Zamiloval se do baletky Toni, oženil se s ní a několik let žil na Sibiři. Spolu s jazykem a kulturou si osvojil i jednu ryze ruskou tradici. Vodku. Ne panáka po večeři. Vodku jako životní styl.

Naléval si ji do velké sklenice a pil ji téměř jako vodu. Když na něj později vzpomínali přátelé, často tvrdili, že sledovat Suchařípu při pití bylo skoro divadelní představení. Nikdy se neopil jako hospodský štamgast. Každá sklenka měla svůj řád, význam a obřadnost.

Jan Kačer později přiznal, že ho fascinovalo, jak dokázal vypít neuvěřitelné množství alkoholu a přitom si zachovat noblesu i intelekt.

Faun, kterého chtěl Kopecký

Když Věra Chytilová hledala představitele hlavní role pro Faunovo velmi pozdní odpoledne, mnozí očekávali, že sáhne po Miloši Kopeckém. Ten se na roli těšil a považoval ji téměř za svou. Jenže Chytilová měla jiný plán.

V postavě stárnoucího svůdníka, který se zoufale brání stáří a samotě, viděla Suchařípu. A ukázalo se, že měla mimořádný instinkt. Jeho Faun není jen komická figurka. Je to bolestně pravdivý portrét člověka, který zjistí, že celý život sbíral požitky, ale zapomněl budovat vztahy. Výsledek byl natolik přesvědčivý, že se okamžitě zařadil mezi největší herecké výkony osmdesátých let.

Natáčení však nebylo jednoduché. Chytilová byla pověstná výbušnou povahou a nekompromisními metodami. V zákulisí se vyprávělo, že si Suchařípa pořídil prášky na uklidnění jen proto, aby její pracovní tempo a neustálý tlak zvládl.

Geniální překladatel, který změnil Čechova

Přestože ho většina lidí vnímala jako herce, odborníci často tvrdili něco jiného. Leoš Suchařípa byl podle nich především mimořádný překladatel. Miloval ruskou literaturu a zejména Antona Pavloviče Čechova. Když začal překládat jeho hry, rozhodl se zbavit české verze všeho sentimentálního balastu. Pryč byly zdrobněliny, holoubkové a bratříčkové, kteří po desetiletí zaplňovali české překlady. Najednou se objevil moderní, ironický a inteligentní Čechov. Pro české divadlo to byla malá revoluce.

Jeho překlady dodnes patří k nejuznávanějším a mnozí režiséři po nich sahají i desítky let po jejich vzniku.

Herec, který začal naplno až ve třiačtyřiceti

Zatímco jiní herci ve čtyřiceti bilancují kariéru, Suchařípa tehdy teprve začínal. Normalizace mu zavřela dveře k dramaturgické práci, a tak se ocitl na jevišti. Zpočátku téměř náhodou. Jenže publikum rychle pochopilo, že před ním stojí mimořádná osobnost. Jeho projev byl nezaměnitelný. Každou větu dokázal proměnit v nezapoenutelný zážitek. Stačilo zvednout obočí, udělat krátkou pauzu nebo pronést jediné slovo zvláštním tónem hlasu a diváci přesně věděli, co si jeho postava myslí.

Nebyl klasickým krasavcem ani charismatickým hrdinou. Přesto mu člověk nedokázal přestat věnovat pozornost.

Tělo kapitulovalo, vůle nikdy

Silné kouření, hektické pracovní tempo a celoživotní láska k alkoholu si postupně vybíraly daň. První infarkt prodělal ještě před padesátkou. Následovala mrtvice. Pak další. Po jedné z nich ochrnul na polovinu těla a měl vážné problémy s řečí. Pro většinu herců by to znamenalo konec. Pro Suchařípu nikoliv.

Vracel se na jeviště znovu a znovu. Syn David později vzpomínal, že před představením často vypadal jako vyčerpaný stařík na pokraji sil. Jenže ve chvíli, kdy vstoupil na scénu, se proměnil. Jako by omládl o dvacet let. Divadlo pro něj nebyla práce. Byla to životní energie.

Poslední role

Poslední léta byla stále těžší. Přesto nepřestával překládat, hrát ani přemýšlet o divadle. Vystupoval v televizi, daboval a občas se objevil i ve filmu. Diváci si ho dodnes pamatují například jako doktora Širokého v legendárním Dědictví aneb Kurvahošigutntág.

V červnu 2005 jeho dlouhý boj skončil. Organismus vyčerpaný nemocemi už další operaci nezvládl. Odešel muž, který dokázal propojit svět knih, divadla a filmu způsobem, jaký se vidí jen výjimečně.

A možná právě proto na něj kolegové nevzpomínají jako na herce, překladatele nebo teoretika. Vzpomínají na něj jako na originál. A originály, jak známo, se rodí jen velmi zřídka.