Herec Jindřich Plachta tak, jak ho možná neznáte

Bába se jmenovala Vůněslava Acetylenová a když objížděl kabarety, kde ji předváděl, všude ho provázel hlasitý smích. Umělecké vystoupení měl zpočátku jako vedlejšák. Otec ho chtěl mít zajištěného, a tak musel nějaký čas pracovat jako úředník.

Začínal jako komediant, ale uměl ztvárnit i vážné role

Nakonec si však prosadil svou, a tak po něm zůstaly desítky filmových rolí. Režiséři ho velice rádi obsazovali do snímků, kde byly děti, protože Plachta měl zvláštní dar si s dětskými herci rozumět a před kamerou se k nim choval jako k rovnocenným partnerům. Uměl to i se zvířaty, jak předvedl ve filmu Karel a já, kde měl jako parťáka koně.

Svým hereckým projevem dokázal zastínit malou rolí i herce, kteří měli hlavní role. Určitě si z filmu Cesta do hlubin študákovy duše budete pamatovat ostýchavého profesora Matulku. To byla role, která vystihovala i jeho charakter. Na rozdíl od Buriana byl vlastně plachým člověkem, a proto mu šly hrát dobře i role plné dojetí, vážnosti nebo smutku. Režiséři s ním pracovali rádi, protože i drobné role dokázal zahrát velice pečlivě a s plným nasazením.

Dvě manželství

Poctivě bral i soukromý život. Přestože mu manželství s první ženou nevyšlo, děti vlastně dlouho nevěděly, že jsou rodiče rozvedení. Otec byl doma každý den a večer odcházel pracovat do divadla nebo do kabaretu, jak byly zvyklé. Manželství mu ztroskotalo, protože manželce se nelíbilo, že ze sebe dělá „šaška“ po kabaretech. Chtěla mít doma dobře situovaného úředníka, stejně jak to plánoval jeho otec. Herec se nakonec podruhé oženil.

Komunistou z přesvědčení

Moc se o něm v současnosti neví, že byl velice aktivním komunistou a na svém přesvědčení, že komunisté jsou slušní lidé, hodně lpěl. Měl dobrý vztah i k Rusku, protože tam s otcem dva roky žil v Bachmutu, když tam byl otec kvůli práci. I kvůli svému politickému cítění si dobře rozuměl se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, který byl jedním z prvních intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ.

Když se však Vančura vydal do Ruska oslavit výročí VŘSR, vrátil se rozčarovaný z toho, co viděl. V Rusku byl hladomor a život obyčejných lidí neměl žádnou cenu. Krátce poté ze strany vystoupil, ale přestože své rozčarování určitě s přítelem Plachtou probíral, jeho pohled a nadšení pro komunismus nezměnil. Plachta byl komunistou až do své smrti v roce 1951.

Po válce se dokonce zapojil do budovatelských aktivit a jezdil dobrovolně na brigády. Stál také za nápadem natočit budovatelský film Pan Novák, který propagoval přesunutí lidí z administrativy do výroby, kde pomáhali budovat blahobyt a také si vydělali víc peněz. Film pochválil i tehdejší prezident Antonín Zápotocký.

Na druhou stranu byl Jindřich Plachta statečný, přestože tak nepůsobil. Za války byl zapojen do komunistického odboje, nikdy nepřijal nabídku hrát v německém filmu a když hrozilo, že bude muset vystupovat na pokyn Němců v rádiu, raději si šel do nemocnice odoperovat žaludeční vředy.

I přes své komunistické přesvědčení se nikdy nepřidal k útokům na umělce, kteří během války podlehli tlaku a spolupracovali s okupanty. Nevyužil této příležitosti ani v případě Vlasty Buriana, kterému byly dobré vztahy s Němci vyčítány. A to nebyli zrovna velcí kamarádi, jak se šeptalo, protože Plachta jeden čas u Buriana v divadle vystupoval a tomu se nelíbilo, že se diváci až moc dobře baví. Trochu žárlil.

Jindřicha Plachtu si připomeneme ve filmu Ideál septimy 8. 3. odpoledne na Primě.