Rudá záře nad Kladnem: Když film nevyniká uměním, ale ideologií

Když se z historie stane program

Film Rudá záře nad Kladnem vznikl podle stejnojmenného románu Antonína Zápotockého, pozdějšího československého prezidenta. Děj se odehrává v letech 1918 až 1921 a sleduje osudy kladenských dělníků v období poválečných nepokojů, generálních stávek a postupné radikalizace dělnického hnutí, která vyústila ve vznik Komunistické strany Československa.

Tvůrci se pustili do mimořádně ambiciózního tématu. Mohli natočit rozsáhlou historickou fresku zachycující převratné události prvních let republiky nebo se zaměřit na obyčejné lidi, jejichž životy se odehrávaly v pozadí velkých dějin. Jak později uvedl samotný režisér Vladimír Vlček, rozhodl se pro druhou možnost.

Dobový tisk tehdy jeho přístup hodnotil s nadšením. Ve Filmovém přehledu z roku 1956 se doslova uvádí:

Pracující lidé Kladenska, havíři a hutníci, jejich rodinný život, jejich vzájemné vztahy, jejich cítění a jejich celý postoj k velkému revolučnímu hnutí, to je vlastně náplň filmu.

Podle stejného článku si tvůrci stanovili ještě jeden zásadní úkol. Chtěli co možná nejpravdivěji vystihnout a ukázat postoj tehdejší sociální demokracie a na jednání jejích představitelů demonstrovat zradu dělnické třídy. Film měl zároveň přesvědčivě doložit nutnost vzniku komunistické strany jako jediné síly schopné zajistit spravedlivější budoucnost.

Dnes je právě tento pohled jedním z nejzajímavějších aspektů celého díla. Ne proto, že by nabízel objektivní obraz historie, ale protože dokonale odhaluje způsob uvažování první poloviny padesátých let. To, co bylo tehdy vydáváno za historickou pravdu, vnímáme dnes především jako součást ideologického výkladu minulosti.

Hrdinové bez pochybností

Hlavní postava Toníka představuje ideálního komunistického hrdinu. Je statečný, zásadový, odhodlaný a nikdy nezapochybuje o správnosti své cesty. Podobně jsou vykresleni i další představitelé dělnického hnutí. Na opačné straně stojí jejich protivníci, kteří většinou nemají mnoho prostoru pro psychologickou hloubku.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi uměním a propagandou. Zatímco dobré drama staví na konfliktech, pochybnostech a lidské nedokonalosti, Rudá záře nad Kladnem pracuje s jasně rozděleným světem dobra a zla. Divák nemá přemýšlet, kdo má pravdu. Odpověď dostává předem. Je přitom zajímavé sledovat, jak odlišně film vyznívá po sedmdesáti letech. To, co mělo být oslavou revolučního zápalu, dnes působí jako učebnicový příklad socialistického realismu. Místo dramatického příběhu sledujeme především konstrukci politického mýtu.

Paradox jménem herecké obsazení

Na filmu však dodnes fascinuje jedna věc. V jeho titulcích se objevují jména, která později vytvořila zcela odlišnou kapitolu české kultury.

V hlavních i vedlejších rolích se představili Josef Bek, Vlasta Chramostová, Vlasta Fabianová, Vlastimil Brodský, Jaroslav Průcha, Jaroslav Vojta či Jarmila Kurandová. Dnes je až překvapivé vidět takovou koncentraci výrazných hereckých osobností v projektu, který bývá označován za jeden z nejvýraznějších propagandistických filmů své doby.

Největší paradox představuje právě Vlasta Chramostová. Mladá herečka zde ztvárnila jednu z významných ženských postav, aby se o několik desetiletí později stala symbolem odporu proti komunistickému režimu a jednou z nejvýraznějších tváří českého disentu. Pohled na její účast v Rudé záři nad Kladnem proto získává zvláštní historický rozměr.

Také Vlastimil Brodský nebo Vlasta Fabianová jsou spojováni především s psychologicky propracovanými rolemi a vrcholnými výkony českého filmu a divadla. Jejich přítomnost připomíná, že filmové dějiny nelze hodnotit černobíle. Mnozí herci tehdy pracovali v systému, který si nevybrali, a přijímali role v projektech, jež byly součástí oficiální kulturní politiky státu.

Jak film viděli v roce 1956

Snad nejzajímavějším dokumentem o filmu není samotný snímek, ale způsob, jak o něm psala tehdejší média. Filmový přehled v roce 1956 vyzdvihoval především odhodlání kladenských dělníků a jejich neochvějnou víru ve vítězství.

Autor recenze tehdy napsal:

Hrdinové filmu stojí před námi jako odhodlaní lidé, cítíme přímo, že za žádných okolností neustoupí od svých cílů a že věří pevně ve své vítězství.

Tato věta dnes zní téměř jako shrnutí celého socialistického realismu. Hrdinové nepochybují, neustupují a neztrácejí víru. Jsou nositeli jediné správné myšlenky. Právě takové postavy tehdejší ideologie potřebovala.

Pro současného diváka však představují spíše připomínku doby, kdy film nebyl pouze uměním, ale také nástrojem politické výchovy.

Rudá záře, která zhasla

Tvůrci Rudé záře nad Kladnem chtěli natočit dílo, které oslaví zrod komunistického hnutí a upevní jeho místo v historické paměti národa. V jistém smyslu se jim to podařilo. Jenže jinak, než očekávali. Film dnes neslouží jako důkaz správnosti komunistické ideologie. Naopak. Stal se cenným svědectvím o době, která byla přesvědčena, že dějiny mají jediný možný směr a že umění má povinnost tento směr podporovat.

Právě proto zůstává Rudá záře nad Kladnem pozoruhodným filmem i po sedmdesáti letech. Ne kvůli svému příběhu, ale kvůli tomu, co vypovídá o společnosti, která jej vytvořila. A možná právě v tom dnes spočívá jeho skutečná hodnota.

Film si od současných diváků vysloužil na ČSFD hodnocení 22 % a zařadil se na 320. místo v nejhorších filmech vůbec. Hodně lidí ho rovnou označilo jako odpad, ale určitě stojí za to si doplnit rozhled a alespoň na kousek této agitky se podívat. 

Ve vysílání 16. června na CSFilmu v 18:00.