Recept na nesmrtelný seriál: Jednoduché příběhy, nezapomenutelní herci a pražská galerka

Seriál se inspiroval knihou spisovatele a scenáristy Jiřího Marka s názvem Panoptikum starých kriminálních příběhů. Kniha obsahovala 17 kriminálních povídek, které čtenáře zavedly do prvorepublikového období. Badatelé dospěli k názoru, že jednotlivé povídky vznikly na základě skutečných případů, které ve svých soudničkách popisoval novinář František Gel. Jiří Marek spolu se zkušeným režisérem sepsali společně scénář k seriálu. Ten dokonce prošel sítem cenzorů, přestože z něj sálá nostalgie po masarykovské první republice. Nakonec se z něj stal jeden z nejoblíbenějších pořadů tehdejší Československé televize.

Vacátka ve volném pokračování vystřídal Korejs

Jiří Marek si tématiku tak oblíbil, že vydal další dva soubory kriminálních povídek (Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum města pražského) a podílel se na scénářích ke čtveřici celovečerních filmů se stejnými hrdiny. Vše režíroval Jiří Sequens, který si později trochu zkazil reputaci zapojením do vzniku seriálu 30 případů majora Zemana.

Na oblíbený seriál s radou Vacátkem navázal v osmdesátých letech Antonín Moskalyk desetidílným barevným seriálem Panoptikum města pražského, kde zesnulého radu Vacátka v podání Jaroslava Marvana nahradil policejní rada Korejs v podání Jiřího Adamíry.

Úspěch seriálu spočíval v jednoduchosti a v obsazení

Za úspěch prvorepublikových příběhů může zřejmě šťastná volba příběhů. Nešlo vždy o vraždy nebo velké krádeže, ale občas se objevil i humorný případ, který vyžadoval zásah detektivů z pražské čtyřky. Ve středu vyšetřování byl vždy jeden z vyšetřovatelů, který čelí sympatickému protihráči (protihráčce) z pražského podsvětí. Děj se odehrává v okruhu omezeného množství postav, což je pro diváka oddechovou záležitostí, kdy si nemusí pamatovat množství postav, které se nakonec vyjeví jako zbytečné. Je naprosto jasné, kdo je na straně zákona a kdo je proti němu.

Nejvíce pestrosti nabízí pražská galerka, kterou netvoří jen protřelí kriminálníci, ale z velké části jde o drobné zlodějíčky, překupníky, kapsáře nebo prostitutky. Mnozí se v tomto prostředí drží jen proto, že nemají moc na vybranou. Galerka má svá pravidla a pokud je někdo poruší, ostatní ochotně spolupracují s muži zákona, aby se provinilce, třeba vraha, zbavili. Lidé z galerky také neváhají detektivy navést na správnou stopu, pokud zločinec není jedním z nich.

Svou roli mají při vyšetřování také svědci z řad obyčejných dělníků, drožkářů nebo náhodných kolemjdoucích.

Diváci si oblíbili nejen herce v hlavních rolích, ale atraktivitě seriálu pomohlo i to, že se známé herecké osobnosti objevovaly i v malých rolích. Namátkou jmenujme Helenu Růžičkovou, Květu Fialovou, Pavla Landovského, Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého nebo Jiřího Kodeta.

Z rady Vacátka se stala legenda

Celý vyšetřovací tým si už od prvních epizod získal divácké sympatie. Jaroslav Marvan působil se svojí zavalitou postavou dobráckým dojmem, ale jeho podřízení už věděli, že umí být také velmi přísný. Rada Vacátko měl přirozenou autoritu a tolik zkušeností, že vždy věděl, kterým směrem vést vyšetřování.

Velkým znalcem pražského podsvětí byl i inspektor Bouše (Josef Vinklář), který měl v očích nezbedné plamínky vždy, když už věděl, že je na správné stopě. K jeho vlastnostem patřila vytrvalost a kvůli případu dokázal pochůzkami prošlapat nejedny boty. Jeho tajnou zbraní byla výborná paměť na tváře a na jména. Dokázal si poskládat drobnosti, vzpomenout si na detaily a logicky vydedukovat podezřelého.

Nejstarším z detektivů byl inspektor Mrázek (František Filipovský), který své profesi zasvětil život a ve stáří působil trochu smutně. Společnost mu dělal jen pes Koky, protože na osobní život mu nezbyl čas. Mrázek byl spíše pěšákem, velké případy se mu vyhýbali, ale nakonec se těsně před penzí dočká vyšetřování velkého případu.

Čtveřici doplňuje inspektor Brůžek (Josef Bláha). Vždy pečlivě upravený elegán nemá sice moc empatie, ale na výslechy a zadržování pachatelů byl pro Vacátka jasnou volbou.

Režisérovi se povedlo dokonale vykreslit Prahu 20. let, její podobu i atmosféru. Na ulicích nechybí trafiky s mnoha výtisky novin, dlážděné ulice jsou často opuštěné a když se objeví automobil, způsobí menší pozdvižení. Krámky jsou zaplněné zbožím, v ulicích učňové roznášejí zboží svých mistrů zákazníkům. Nemohou chybět ani líní četníci (Menšík, Libíček), kteří mají u obyvatel navodit pocit bezpečí.

Velkou stopu zanechala v seriálu putyka Jedová chýše, kde se scházela pražská galerka kvůli pobavení, ale odehrávali se zde i „pracovní schůzky“ zločinců z řad zlodějů a překupníků.

Závěrem je třeba připomenout i hudbu Zdeňka Lišky. Jeho úvodní melodie se dnes často používá i jako vyzvánění v mobilních telefonech.

Seriál má pro diváky stále i po letech své kouzlo. Je to dáno hereckým obsazením i funkčním spojením reality všedního života a humoru.