Věra Kubánková: Smrti unikla jen o vlásek. Herečka, která přežila bombardování i zvraty osudu

Útěk ze Slovenska a první sny o herectví

Manželky, maminky, babičky i nezapomenutelné pohádkové postavy, právě tak si většina televizních diváků vybaví Věru Kubánkovou. Její poslední rolí se stala kořenářka v pohádce Řachanda, která měla premiéru jen několik týdnů před její smrtí. Až do posledních let zůstávala neuvěřitelně vitální ženou s energií, kterou jí záviděli i mnohem mladší kolegové. Jen málokdo ale tušil, že za jejím klidným úsměvem se skrýval příběh, který by vydal na filmový scénář.

Narodila se 22. července 1924 v Košicích, přestože první roky života prožila v Prešově. Její otec byl důstojník a rodina se kvůli jeho službě často stěhovala. 

Kvůli sílícím protičeským náladám a vzniku Slovenského státu se rodina musela narychlo vrátit do Čech. Nový domov našli v Hradci Králové. Tam začala mladá Věra studovat gymnázium a postupně objevovala svou lásku k literatuře a divadlu. K umění ji přivedla především babička, která hrála ochotnické divadlo.

Touha stát se herečkou přišla velmi brzy. V šestnácti letech prožívala první velkou lásku s Jiřím Šotolou, budoucím významným spisovatelem a dramatikem. Když se hlásil na pražskou konzervatoř, rozhodla se jít stejnou cestou.

V šestnácti jsem začala chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou, který se chystal na pražskou konzervatoř. Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je právě škola, aby to změnila.

Sen ale nevzdala. Bez vědomí rodičů podala přihlášku ještě do Brna, a tentokrát uspěla.

Peklo nad Brnem

Místo klidných studentských let ale přišla válka. Mladí lidé narození v roce 1924 byli určeni k práci pro nacistický válečný průmysl a Věra se ocitla v továrně na výrobu plynových masek na brněnském Cejlu.

Zlom přišel 20. listopadu 1944. Ten den zamířily nad Brno americké bombardéry a město zažilo jednu z nejtragičtějších událostí své historie. Ironií osudu nebyla Věra ve své továrně, ale na pobočce o několik ulic dál.

V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běžely jsme do krytu, na to se nedá zapomenout.

To, co následovalo, si pamatovala celý život.

Byla tam obrovská železná vrata, která se chvěla. Trvalo to skoro do večera, a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostaly domů.

Její pracoviště dostalo přímý zásah. Zahynuly stovky lidí.

V podstatě jsem se podruhé narodila. Byla to neuvěřitelná náhoda. Nikdy předtím nás na žádnou pobočku neposílali, až v ten den.

Po návratu do podnájmu našla trosky a rozhodla se okamžitě odjet za rodiči do Hradce Králové. V nastalém chaosu po ní nikdo nepátral. Fronta se blížila a nacisté měli jiné starosti.

Osudové setkání jménem Otomar Krejča

Po válce se definitivně rozhodla pro divadlo. V roce 1948 dokončila brněnskou konzervatoř a postupně prošla několika scénami, než se dostala do pražského Realistického divadla. Skutečný zlom ale přišel až v šedesátých letech. Ozval se jí režisér Otomar Krejča a nabídl jí angažmá v legendárním Divadle Za branou. Nabídka přišla v době, kdy podobné přechody mezi scénami byly téměř nemyslitelné.

Dostala jsem nabídku, což tenkrát bylo něco neslýchaného. Přišel mi do divadla dopis, že mně Otomar Krejča nabízí ve Třech sestrách roli Olgy. Tenkrát nebylo zvykem, že by herci pobíhali po různých divadlech. Byla jsem z toho úplně vedle.

Představení Tři sestry se stalo doslova evropskou senzací a dočkalo se více než dvou stovek repríz. Na Krejču nikdy nezapomněla.

Kamera si na ni počkala

Před filmovou kamerou se začala výrazněji objevovat až ve zralejším věku. Zatímco na divadelních prknech patřila mezi respektované osobnosti, film a televize jí nabídly především role maminek, manželek a později babiček.

Televizní diváci ji znali ze seriálů Dobrá čtvrť, Hraběnky nebo Nemocnice na kraji města – nové osudy. Objevovala se také v rozhlase, dabingu a ráda pomáhala mladým tvůrcům. Ve vysokém věku dokázala překvapit i mladší publikum, například účastí v klipu skupiny Tata Bojs.

Ještě v osmdesáti čtyřech letech hrála současně na několika pražských scénách.

U divadla jsme všichni praštění, 

říkávala s úsměvem.

Do poslední chvíle plná života

Poslední roky spojila s Divadlem Na Jezerce, kde ji kolegové doslova milovali. Její energie fascinovala okolí i po devadesátce.

Já sám ji nesmírně obdivuji, jak umí být v tolika letech čilá a energická. Řekl bych, že má mnohem víc energie než mnozí mladí herci,

vzpomínal Jan Hrušínský.

Věra Kubánková zemřela 13. dubna 2016, jen několik měsíců před dvaadevadesátými narozeninami. A přestože ji většina diváků znala jako laskavou babičku nebo moudrou pohádkovou postavu, její skutečný život připomínal drama, ve kterém osud několikrát rozhodoval o všem během několika vteřin.