35 let od premiéry Tankového praporu: Rekord, který stále nikdo nezlomil

Dne 29. května 1991 vstoupil do českých kin film, od kterého tehdy málokdo čekal, že přepíše domácí filmovou historii. Komedie Tankový prapor režiséra Víta Olmera vznikla podle stejnojmenného románu Josefa Škvoreckého a měla divákům nabídnout satirický pohled na vojenskou službu v padesátých letech. Jenže místo běžného filmového hitu se zrodil kulturní fenomén, který přežil desetiletí.

Dodnes totiž platí něco, co zní skoro neuvěřitelně. Od své premiéry si Tankový prapor drží prvenství v návštěvnosti českých kin. Hranici dvou milionů diváků od té doby nepřekonal žádný jiný film uvedený do českých kin – a nepodařilo se to ani velkým hollywoodským blockbusterům. V době, kdy dnešní filmy často mizí z kin po několika týdnech, působí podobný rekord skoro neuvěřitelně.

Přitom všechno začalo příběhem o vojně, na kterou mnoho mužů dodnes vzpomíná s úsměvem i lehkým mrazením zároveň.

Danny Smiřický proti armádní mašinérii. Souboj, který nemohl skončit jinak

Hlavním hrdinou filmu je rotný Danny Smiřický, jedna z nejslavnějších postav Josefa Škvoreckého. Mladý muž nastupuje povinnou vojenskou službu v letech 1953–1954, tedy v době, kdy československé armádě vládl nechvalně známý ministr obrany Alexej Čepička a vojenský život měl k rozumu často velmi daleko.

Danny (Lukáš Vaculík) je přidělen k tankovému praporu ve vojenském prostoru Kobylec. Ocitá se ve světě plném absurdních rozkazů, nesmyslných povinností a velitelů, kteří mají často více sebevědomí než schopností. Zatímco armádní systém po vojácích vyžaduje bezmyšlenkovitou poslušnost, Danny přežívá po svém, pomocí ironie, humoru a útěků do vlastního světa.

Myslí na ženy, civilní život, dobré jídlo a alkohol. A spolu s ostatními vojáky se snaží přežít každodenní střet s realitou vojenského života.

Právě v tom tkví přitažlivost filmu. Diváci nesledovali jen sérii vtipných scén. Mnozí v nich poznávali vlastní zážitky nebo historky, které slýchali od otců a dědů. Vojna se v Československu stala součástí života několika generací mužů a Tankový prapor jako jeden z prvních ukázal, že o ní lze mluvit i jinak než oficiálním jazykem plným disciplíny a hrdinství.

Kniha, která dlouho nesměla vyjít

Příběh Tankového praporu nevznikl původně pro filmové plátno. Román napsal Josef Škvorecký už mnohem dříve a výrazně do něj promítl vlastní zkušenosti z vojenské služby. Jenže problém byl v době, ve které vznikl.

Satirický pohled na armádu a komunistický systém nebyl něčím, co by tehdejší režim vítal. Škvorecký navíc po roce 1968 emigroval a stal se jedním z autorů, jejichž díla byla v Československu zakázána. Jeho knihy kolovaly mezi čtenáři neoficiálně, často v samizdatu nebo ze zahraničí.

Teprve po listopadu 1989 se situace změnila. Román vyšel oficiálně v roce 1990 a prakticky okamžitě si získal čtenáře. A právě tehdy se otevřela cesta i k filmové adaptaci. O rok později už seděli diváci v kinech. A začalo něco, co nikdo nečekal.

První soukromý film po roce 1945 změnil českou kinematografii

Tankový prapor nebyl výjimečný jen samotným příběhem. Stal se také prvním soukromě financovaným českým filmem natočeným po roce 1945. Dnes podobná informace možná nezní nijak převratně, ale tehdy šlo o mimořádnou událost.

Po desetiletí byla československá filmová výroba propojená se státem a fungovala podle úplně jiných pravidel. Po revoluci se ale všechno měnilo a nikdo přesně nevěděl, jak bude filmový průmysl fungovat. Tankový prapor ukázal, že publikum chce něco nového. Chce filmy bez ideologických mantinelů a příběhy, které si dovolí říct věci naplno.

Film se tak stal nejen obrovským diváckým úspěchem, ale také symbolem začátku nové éry české kinematografie. A ten začátek byl mimořádně silný.

Hlášky, které přežily déle než některé filmy

Jen málokterý český film dokázal proniknout do běžné řeči tak jako právě Tankový prapor. Podobně jako u dalších kultovních komedií si diváci nezačali pamatovat jen děj. Zapamatovali si způsob mluvy, atmosféru i postavy.

Mnoho mužů navíc ve filmu poznávalo vlastní zážitky z vojny. Samozřejmě ne všechno odpovídalo skutečnosti a film si často pomáhal nadsázkou. Jenže právě absurdní situace bývají tím, co bývalí vojáci často zmiňují nejvíc. Možná i proto film funguje i po pětatřiceti letech.

Mladší generace se smějí absurditě celého systému, starší zase nacházejí kus vlastního života. A některé věci se zkrátka nemění. Když se totiž člověk ocitne tváří v tvář nesmyslnému systému, humor bývá často tou nejlepší zbraní.

A Tankový prapor to připomíná už 35 let.

Pokud si ho chcete připomenout, najdete ho v nabídce některých kin a třeba na Netflixu nebo OnePlay.