Zlatá labuť: Leona Skleničková moc prostoru v seriálu nemá, ale i tak pořádně zamíchala s dějem

Nejprve se v seriálu už v první sérii objevil v dětském koutku malý chlapec, kterého si nikdo nevyzvedl. Z počátku se Marek Záhoř snažil Báře namluvit, že je to jejich syn, o kterém jí tvrdil, že zemřel.

Nakonec scenárista asi usoudil, že děj nasměrovaný na tento fakt není dostatečně zábavný, a tak Bára jeho historce neuvěřila a chlapec zůstal opuštěný v obchodě. Dětský koutek byl hned vedle prodejny hudebních nosičů a bezdětná Anna Mauerová se chlapce dočasně ujala.

Jak šel čas, nikdo se o něj nehlásil, a protože měl chlapec obřízku a byl tedy s největší pravděpodobností Žid, Anna Mauerová přišla s nápadem, že si o chlapce požádají oficiálně. Když se v obchodě objevila Adámkova starší sestra, nebylo to pro manžele úplně snadné. Ester se neuvedla jako přátelský člověk a chvíli trvalo, než pochopila, že by ve skromné domácnosti Mauerových mohla najít dočasný přístav.

Jenže časy se zhoršily, Ester se dozvěděla o smrti svých rodičů a na rozdíl od malého Adámka si začala uvědomovat, že se situace pro Židy zhoršuje.

Jenže pokora a opatrnost, ke které ji Anna Mauerová vedla, aby na sebe moc neupozorňovala, nepadla na úrodnou půdu. Ester v sobě nedokázala zlost z nespravedlnosti udusit, a to nakonec skončilo provokací německého vojáka a neuváženou reakcí Kamila Purkrába, za kterou nakonec skončil ve spárech gestapa. Než aby se nechal mučit, rozhodl se pro sebevraždu.

Když se situace začala zhoršovat, Mauerovi i přes protesty Ester sehnali dětem místo v posledním vlaku vypraveném sirem Nicholasem Wintonem.

Jenže bylo pozdě, začala válka a poslední vlak plný převážně židovských dětí už neodjel a neodvezl je do bezpečí.

I tak se Wintonovi podařilo z okupovaného Československa zachránit skoro 700 dětí, které by s největší pravděpodobností válku nepřežily. To, co je na tomto příběhu nejzajímavější, je skutečnost, že to nenápadný sir Nicholas Winton dělal v tichosti, nezviditelňoval se a nestál o pocty a okázalé děkování.

Jeden z nejemotivnějších válečných příběhů se začal psát vlastně náhodou. Nicholas Winton byl v té době obyčejným zaměstnancem banky a v roce 1938, kdy mu bylo 29 let, se chystal na hory do Švýcarska s přítelem. Ten však na poslední chvíli dovolenou zrušil, protože ho Výbor pro uprchlíky poslal do Prahy, aby organizoval útěk lidí ohrožených nacistickým režimem. A Winton jel příteli pomáhat. Nakonec se zaměřil na ty nejslabší, na děti.

Začal organizovat transporty a hledat jim ve Spojeném království náhradní rodiny. Určitě to byla hodně vyčerpávající práce. Rodiny věděly, že už své děti nemusí nikdy vidět. Ale byla to možnost, jak jim dát šanci přežit nacistické řádění.

První vlak odjel v březnu 1939 a poslední byl vypraven 1. září 1939. Ten měl odvézt přes 250 dětí, ale už se to nepodařilo. Většina dětí později zemřela v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech.

Uvidíme, jaký osud čeká horkokrevnou Ester, která si i přes smrt rodičů neuvědomuje nebezpečí, které jí hrozí, a její „pěstouni“ s ní mají hodně práce, aby ji dokázali trochu krotit. Ester má chuť nenechat si nespravedlnost, ve které žije, líbit. Jenže nemá trpělivost, aby mohla něco užitečného dělat. Nezkušenost, netrpělivost a neochota se podřizovat, to z ní dělá nebezpečný terč a za její hloupost může nakonec zaplatit nejen její mladší bratr, ale i Anna Mauerová, která je také Židovka.