Dnes v Ulici: Vyplašená nevěsta, rozplácnutý dort a Věrka v slzách

Nervózní Dominika by celou svatbu nejradši odpískala

Konečně nastal ten velký den, na který se těší snad každá nevěsta. Tedy kromě Dominiky, jíž cloumá naprosto nezvladatelná panika. Už od včerejšího večera, kdy Karla pohrozila, že to na radnici zřejmě nevydrží a bude muset uprostřed obřadu odejít na vzduch, sžírá Domču nervozita a strach. Dnes ráno se to rozhodně nelepší, spíš naopak. Těhotná nevěsta se sama sobě ani trochu nelíbí, má oteklé nohy, příšerné vlasy… Tony jistě radši uteče, než aby si ji vzal!

Karla dělá, co může, aby hysterickou kamarádku uklidnila a zároveň stihla připravit. Krásně ji učeše, nalíčí a dopraví až na radnici, kde se před časem sama vdávala za Kryštofa. Její manželství se bohužel rozpadlo a vypadá to, že už ho nic nezachrání. Přesto se Karla nemůže ubránit sentimentu a dojetí, když kráčí vyzdobenými chodbami podobně jako před lety.

Zato Dominika nemá vůbec jistý krok a v jednu chvíli se skoro zdá, že svatbu skutečně zruší a dá ženichovi košem. Nechce, aby si ji bral jen kvůli dětem. Ale to je samozřejmě nesmysl. Tony jí řekne, že si ji chce vzít z lásky a zůstat s ní do konce života, což jsou přesně slova, která potřebovala slyšet, aby se vzpamatovala. Společně vejdou do slavnostní síně a nechají se oddat veselým Jirkou Hložánkem.

Věrčin dort se ke svatebčanům vůbec nedostane

Následuje příjemná rodinná oslava v Coolně, během níž si novomanželé převezmou svatební dary. Zlatým hřebem celé události se má stát Věrkou upečený a nazdobený dort, na který se těší především malý Vojta.

Vrchol Věrčina cukrářského umění, do něhož vložila spoustu práce i peněz, se s pomocí Kryštofa podaří vynést z auta. Bohužel už ale nepřežije cestu přes schůdek v baru a rozplácne se na podlaze, než si ho vůbec někdo stačí pořádně prohlédnout. Alespoň že Bruno ho stihne vyfotit. Věrčin zničený pohled mluví za vše, ale Kryštof prolomí napjaté ticho humorným komentářem a Vojta přiskočí, aby ochutnal ze země, a zkonstatuje, že dort je dobrý. Všem tak vykouzlí na tváři úsměv.

Ten Věrčin ale trvá jen chvíli. Pochopitelně ji mrzí, že všechna snaha přišla vniveč a že pokazila to jediné, co měla na starost. Příšerně se stydí. Uvědomí si ale, že Kryštof má pravdu, když řekne, že nikdo není dokonalý. Ona od sebe totiž vždycky žádala dokonalost a je pravda, že ji očekávala i od syna. Není to tak dávno, co jí Kryštof vyčítal, že ho nikdy v ničem nepodpořila, ale naopak mu neustále dávala najevo, že není dost dobrý. Chtěla ho motivovat, jenže to moc nefungovalo.