Milovaný komik rozesmával celé Československo. Kariéru si postavil na dětech, které z hloubi duše nenáviděl

Byl rozeným kohoutem

Antonína „Strýčka“ Jedličku budete určitě znát jako učitele Adama z nestárnoucího pohádkového seriálu Arabela (1980), kde často a hojně využíval jedinečné nadání, jímž se proslavil. Nikdo tenkrát nedokázal napodobovat zvířecí a další zvuky jako on. Kokrhal lépe než kohout, chrochtal lépe nežli čuník a snad by zvládl i paviána… Vzpomínáte?

Výjimečný talent dával Jedlička na odiv také v pohádce Šíleně smutná princezna (1968), kde si zahrál jednoho z nápadníků. Rovněž namluvil zvuky v oblíbených komediích Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970) nebo Adéla ještě nevečeřela (1978), kde předváděl mlaskání masožravé rostliny. Na starost si vzal i dabing všech zvířat v pohádce Mrazík (1964), kde zazářil hlavně jako hlas Marfušina potenciálního ženicha: „Nastěnku chci za ženu.“

Těžce zkoušené hlasivky Antonína Jedličku nikdy nezradily, přestože se kromě herectví a dabingu věnoval také rozhlasu a zejména pak zábavným představením pro děti. „Byl jako rozená slepice a kohout,“ uvedla manželka Miroslava. „Jeho krční lékař říkal, že má zázračné hlasivky.“ Obstřik prý potřeboval jen výjimečně, např. v období vánočních besídek, kdy před dětským publikem vystupoval třeba i sedmkrát denně.

Při tenisu zakokrhal naposled

Narodil se 18. února 1923 u Příbrami a už v šesti letech projevoval působivé herecké a komediální nadání. Když roku 1948 založil Divadélko Strýčka Jedličky, nikdo netušil, jak ohromný úspěch později sklidí. Schopnost předvést tisíce různých zvuků a pobavit malé diváky mu vynesla slušný ranec peněz, což za oněch časů nebylo v branži běžné. Vystoupení na zmíněných besídkách mu zajistila tučné honoráře a luxus nejen v podobě atraktivního Mercedesu 300 D. To jeho kolegy poněkud dráždilo.

Dodnes ale překvapuje fakt, že Antonín Jedlička vlastně neměl děti v lásce. Byl na ně přísný a vyžadoval bezchybnou a naprostou kázeň, čímž je často stresoval, znervózňoval a děsil. Dokonce se kvůli němu prý jedna holčička rozplakala a počurala.

Ani mimo jeviště však nebyl příliš populárním společníkem, alespoň mezi hereckými kolegy ne. Měl veselou povahu a často vydával podivné a otravné zvuky i během běžných rozhovorů, což ostatní iritovalo. Neustále mluvil, nepustil nikoho ke slovu a vyprávěl historky, které málokomu připadaly vtipné. Navíc se chlubil, že stále výborně hraje tenis. Jiří Sovák už to jednou nevydržel a hezky od plic mu řekl, co si o něm myslí:

No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš hov… Jenom prdíš. I ten mercedes, co máš, sis vyprděl a vychrochtal.

Láska k tenisu se Jedličkovi stala osudnou, když 28. srpna 1993 v dobré náladě zakokrhal na kurtu a padl k zemi. Uprostřed hry náhle zemřel na infarkt.