Začarovaný kruh českých svátků: stále dokola ty stejné pohádky a filmy

Sváteční rituál plný hněvu i lásky

Máme v Česku opravdu jen pár filmů, nebo proč televize o Vánocích, Velikonocích i dalších svátcích dokola vysílají stejné pohádky a filmy? Tato otázka se vrací každý rok. Na jedné straně hlasitá nespokojenost nad neustálým opakováním titulů jako Pyšná princezna, Tři oříšky pro Popelku, Pelíšky, S tebou mě baví svět nebo Slunce, seno…

Na straně druhé však tatáž díla tvoří absolutní špičku sledovanosti. Pro velkou část populace jsou nepostradatelnou součástí svátečních rituálů.

Dnes považujeme téměř za samozřejmost, že se pro Štědrý večer musí natočit nová pohádka, ale to vzniklo až v 90. letech. V 70., 80. letech televize udělala jednu novou studiovou pohádku pro vánoční čas a vysílané se dvě tři české filmové pohádky o svátcích… Dnešní Štědrý večer, to je: pohádka a pak Pelíšky. Ale v 80. letech se například na Štědrý večer vysílala adaptace díla Boženy Němcové V zámku a podzámčí. Depresivní záležitost… Tohle kdyby dnes televize nabídla 24. prosince večer, tak by se diváci na sociálních sítích bouřili ještě dřív, než by to začalo, říká Petr Bednařík, historik médií z Katedry mediálních studií Karlovy univerzity.

Sledovanost na Štědrý den v České republice dlouhodobě dosahuje nejvyšších hodnot v roce. Televizi si zapíná přibližně 8,2 až 8,7 milionu diváků, přičemž u ní stráví v průměru přes 6 hodin. Během vánočních svátků od 24. do 26. prosince dlouhodobě dominuje Česká televize, jejíž stanice dosahují celodenního podílu na trhu mezi 44 % a 51 %.

Nové štědrovečerní pohádky ČT pravidelně překonávají hranici 2 milionů diváků. Například pohádka Záhada strašidelného zámku v roce 2025 přilákala 2,29 milionu diváků, Tři princezny v roce 2024 měly 2,36 milionu diváků a snímek Jak si nevzít princeznu v roce 2021 dokonce 3,25 milionu diváků.

Tradiční tituly si však drží stabilně vysoká čísla bez ohledu na počet předchozích uvedení. V roce 2025 tak Anděl Páně 2 přilákal 1,61 milionu diváků, Pelíšky 1,21 milionu diváků a Tři oříšky pro Popelku na TV Seznam sledovalo 1,26 milionu diváků.

Za oponou televizního byznysu: Losování o Popelku

Proč ale televize nesáhnou po něčem jiném? Odpověď leží v licenčních pravidlech. Národní filmový archiv sice nabízí stovky klasických českých filmů, ale o ty nejžádanější tituly, jako jsou právě Tři oříšky pro Popelku, televizní stanice každoročně na podzim losují pořadí výběru.

Tento systém zajišťuje transparentnost a střídání titulů mezi televizními stanicemi. Provozovatelé televizí sázejí na jistotu vysoké sledovanosti, která u komerčních stanic generuje příjmy z reklamy a u veřejnoprávní ČT plní zákonnou povinnost maximálního zásahu veřejnosti. Nákup práv na osvědčené archivní klasiky je navíc finančně výrazně efektivnější než nákup práv na nové zahraniční blockbustery nebo nákladná vlastní produkce.

Podívejme se na modelový programový den komerční televize během Štědrého dne a jeho ekonomický dopad. Ráno začíná reprízou starší pohádky, například Princezna se zlatou hvězdou, která dosáhne sledovanosti kolem 15 % podílu na trhu. Odpoledne následuje zahraniční rodinný film, jako je Sám doma, s podílem přibližně 25 %.

V hlavním vysílacím čase od 19:00 do 22:00 pak nastupuje klasická česká pohádka, například Tři oříšky pro Popelku. Ta dosáhne sledovanosti přes 40 % podílu na trhu, což generuje maximální možný zásah pro inzerenty a spolehlivě pokrývá náklady na nákup vysílacích práv na celý zbytek svátečního schématu.

Pokud by televize v tomto čase zariskovala a nasadila neznámý artový film, podíl na trhu by klesl pod 5 %, což by znamenalo drtivou finanční ztrátu a okamžitý odchod inzerentů ke konkurenci.

Mýtus o nedostatku filmů a zapomenuté klenoty

Mezi lidmi často koluje mýtus, že televize opakují stejné filmy proto, že v České republice nemáme dostatek jiných kvalitních děl. Realita je však zcela jiná.

Od roku 1922 do roku 2020 bylo v naší zemi natočeno přes 776 televizních a 69 filmových pohádek a k tomu tisíce celovečerních filmů. Hlavním problémem je neochota televizí riskovat nižší sledovanost u méně známých titulů. Novější české filmy navíc často postrádají univerzální rodinný apel a v hlavních svátečních časech nedosahují požadovaného podílu na trhu.

Mnoho starších televizních pohádek z 50. až 80. let se navíc nedochovalo v dostatečné technické kvalitě, případně byly v minulosti poškozeny či zničeny normalizačními zásahy.

Kvůli tomu zůstává řada kvalitních děl zapomenuta. Diváci tak v programu téměř nenajdou pohádky jako Čarovné dědictví (1985), Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975), O zatoulané princezně (1987) nebo Zlatá panna (1980).

Stejný osud potkal i skvělé filmy a komedie, mezi které patří psychologické drama dříve vysílané o Vánocích Počítání oveček (1981), snímek Kam pánové, kam jdete? (1987) nebo klasika Už zase skáču přes kaluže (1970). Jakýkoliv pokus o experiment s programem a nasazení dramatických či netradičních filmů na Štědrý večer totiž historicky narážel na silnou nevoli diváků.

Touha po jistotě versus volání po změně

Sledování televize o svátcích funguje v České republice jako sociální rituál a nostalgická tradice. Diváci v těchto dnech nevyhledávají překvapení, ale emocionální jistotu a známý děj. Klasické filmy navíc fungují jako mezigenerační spojovník v rodině, což usnadňuje společné trávení času u jedné obrazovky.

Přesto se ozývají kritické hlasy. Slova jednoho z diváků mluví za vše: „Strašný. Tohle je opravdu Česká specialita. Pohádka za pohádkou, 99 % těch pohádek pořád dokola už třeba 40 let… Já budu koukat na francouzskou a italskou televizi. Tam jsou živé zábavné pořady plné hudby a pořádné filmy. Jinak se to nedá.“

Historici médií však upozorňují, že současná podoba svátečního vysílání je relativně novým fenoménem. Nabízí se tedy závěrečná otázka k diskuzi. Jsou za neustálé opakování filmů zodpovědné samotné televizní stanice kvůli své ekonomické opatrnosti, nebo si za to mohou sami diváci, kteří svými ovladači nekompromisně trestají jakýkoliv pokus o programovou změnu?