Zítra na ČT1 uvidíte film, který měl být zakázán. Prý si z něj mládež odnese špatný příklad

Komedie, která patří mezi poslední filmová díla, která vznikla ještě ve svobodné atmosféře předválečného Československa, potrápila ministerské úředníky, kteří ji chtěli zakázat, aby si z ní mládež neodnesla špatný příklad a nevytvořila si mylný názor na tehdejší školství. Vzdělání bylo v očích úředníků privilegium a nebylo zvykem si ze školního systému otevřeně dělat legraci.

Za námětem stál skutečný středoškolský profesor

Jinak to však viděl Jaroslav Žák, autor námětu, který psal ve třicátých letech humoristické fejetony o studentech a kantorech. Žák měl pro svoji tvorbu nevyčerpatelné zdroje – byl totiž středoškolským profesorem a školní prostředí dokonale znal. Poté, co mu v roce 1937 vyšla kniha Študáci a kantoři, úspěch knihy přivedl E. F. Buriana na nápad vytvořit divadelní zpracování.

Hudební komedie se hrála poprvé v srpnu 1937 v pražském Déčku a měla ohromný úspěch. Dosáhla 170 repríz a převzala ji i divadla v jiných městech. Už tenkrát však satirické pojetí středoškolského prostředí některým úředníkům zvedalo tlak a v některých městech dokonce úřady zakázaly středoškolákům vstup na představení, které by podle nich mohlo ohrozit dobré mravy na školách.

Ještě krkolomnější cestu měla filmová podoba studentských legrácek

Obliba divadelní hry neunikla filmařům a práva koupila společnost UFA. Hodně se o to přičinil ředitel pražské pobočky Antonín Procházka, který si přečetl Žákovu knihu a prohlásil, že se u fejetonů „válel smíchy“.

Režie se chtěl původně ujmout E. F. Burian, ale neměl s filmovou režií tolik zkušeností, aby majitele práv přesvědčil. Naopak, Martin Frič patřil k mistrům v oboru. Na scénáři spolupracovali Václav Wasserman a Jaroslav Žák.

Cenzura nebyla jen výdobytkem socialismu, ale cenzoři byli velice aktivní i v prvorepublikovém období. První varianta scénáře u nich narazila. Podle kritického oka cenzury byli studenti vylíčeni jako „utlačovaný lid studentský“ a škole vládla „kasta profesorů“. Navíc byla ve školním prostředí až moc zřetelná sociální nerovnost. Wasserman chtěl dokonce do děje vsunout i tragickou zápletku v podobě nešťastné lásky učitelky, která spáchá sebevraždu. To už se ozval i Žák, že se scénář odklonil od původní humorné formy. Nakonec dostal volnou ruku Žák a příběh odlehčil a naladil na čistě komediální notu.

Předmnichovská atmosféra zkomplikovala natáčení

První klapka filmu klapla až v létě 1938. Ministerstvo školství váhalo, zda v předmnichovské republice je dobrým nápadem zesměšňovat školství. Martin Frič se tak musel držet na hraně satiry s laskavým tónem. A i s odstupem času je nutné podotknout, že se mu to povedlo.

Do kina se film dostal pár týdnů po Mnichovské dohodě a navzdory pokleslé náladě z pražského kina Alfa odcházeli diváci s nadšením a smíchem. Frič si za tento snímek a za film Kristián odnesl v roce 1939 Svatováclavskou cenu, udělovanou ministrem obchodu.

Perličky, které pobaví

• Septimáni byli obsazeni herci, kteří už měli studentská léta dávno za sebou. Věkový rozdíl studentů a profesorů byl často zanedbatelný. Například Jaroslav Marvan měl v době natáčení 37 let a jeho studenti Ladislav Pešek a František Filipovský měli 32 a 31 let.
• František Filipovský byl ze své role třídního šprta nadšený. Sám prý v reálném životě propadl už v prvním ročníku a musel opakovat třídu.
• Gymnázium Přívlaky byste hledali marně. Exteriéry školy se natáčely v Praze-Kobylisích v ulici U Měšťanských škol. Budova stojí dodnes.
• Teodor Pištěk si zahrál postavu ředitele, ale trvalo dlouho, než svolil k tomu, že se zbaví svých bujných vlasů a nechá si udělat pleš, jak mu předepisoval popis postavy. Teprve za finanční odškodnění si nechal hlavu oholit, což nadchlo maskéry, kterým se nedařilo pro herce vyrobit přesvědčivou paruku.

Uznávaný Frič si mohl vybrat to nejlepší možné obsazení

Roli profesora rád přijal Jaroslav Marvan, který byl v té době velmi vytíženým hercem. V herecké kariéře pokračoval ještě desítky let a zanechal po sobě řadu nezapomenutelných rolí, stejně jako představitel septimána Ády Čuřila – Ladislav Pešek a František Filipovský v roli šplhouna Krhounka.

Za připomenutí stojí i laskavý matikář v podání Františka Smolíka, který si zahrál i učitele v dojemném snímku Vyšší princip. V komedii se objevila i Zorka Janů, mladší sestra Lídy Baarové, která v pětadvaceti letech spáchala sebevraždu.

Po úspěchu filmu natočil Martin Frič hned v roce 1939 další veselohru ze studentského prostředí s názvem Cesta do hlubin študákovy duše, opět podle předlohy Jaroslava Žáka, kde zazářil Jindřich Plachta jako profesor Matulka.

Škola základ života je dodnes oblíbenou komedií, která se vrací na obrazovky jako nadčasový snímek plný bezstarostného mládí, recese a optimismu. Připomíná nám, že základem života může být schopnost dívat se na svět s humorem.

Film nabízí ČT1 v sobotu 2.8. odpoledne.