Před ženami utíkal, před komunisty už nemohl. Osud prvorepublikového idolu Raoula Schránila nebyl pohádkový

Byl českým Kristianem dřív, než se zrodila legenda

Stačil jediný úsměv, lehká poklona a dokonale padnoucí oblek. Ženy omdlévaly, muži mu záviděli vytříbené vystupování a filmaři věděli, že když potřebují pravého gentlemana, nemusí hledat dál. Raoul Schránil patřil k největším idolům první republiky a svou noblesou připomínal slavného Kristiana z filmu s Oldřichem Novým. Na rozdíl od mnoha jiných hvězd si však své soukromí střežil s téměř vojenskou disciplínou.

Sám po letech přiznával, že popularita někdy přerůstala únosnou mez. Fanynky na něj čekaly před divadly i hotely, posílaly desítky dopisů a nezřídka se pokoušely získat jeho přízeň za každou cenu.

Ano, někdy jsem se musel před ženami spasit útěkem,

vzpomínal s typickým humorem. Nikdy ale nedopustil, aby se jeho jméno objevovalo v bulvárních aférách. Veřejnost tak znala pouze uhlazeného elegána s bezchybnými způsoby.

Jen málokdo tušil, jak dramatický život se za touto pečlivě udržovanou image skrýval.

Narodil se do světa šlechty, hudby a vzdělání

Raoul Schránil přišel na svět 24. března 1910 do mimořádně vzdělané rodiny. Jeho otec byl právník a správce šlechtických statků, matka Alexandra měla natolik výjimečný soprán, že jí samotná Ema Destinnová doporučovala pěveckou kariéru. Nakonec však dala přednost rodině.

Zajímavý je už samotný vznik jeho jména. Kmotrem se stal otcův francouzský přítel, který si přál, aby se chlapec jmenoval Raoul. Jenže farář takové jméno odmítl zapsat, protože nefigurovalo mezi svatými. Rodina proto našla kompromis a novorozenec dostal hned tři jména – Raoul Marian Kristian.

Dětství prožil mezi Mostem, Vídní a později Prahou. Otec, hrdý Čech, během první světové války zařídil dětem tajné české vyučování, aby neztratily kontakt s rodným jazykem. Už tehdy bylo jasné, že kultura a vzdělání budou v jejich rodině hrát zásadní roli.

Vyhodili ho ze školy. Otec z něj herce mít nechtěl

Talent se projevil velmi brzy. Díky herečce Jarmile Kronbauerové, pro kterou jako chlapec vyřizoval pochůzky, se dostal do zákulisí Národního divadla. Právě ona rozpoznala jeho mimořádné předpoklady a doporučovala konzervatoř.

Jenže otec měl jinou představu. Herectví považoval za nejistou profesi, a tak syna poslal na gymnázium. Ani tam ale Raoul dlouho nevydržel. Kvůli své prostořekosti byl ze školy vyloučen, a dokonce dostal zákaz studovat na všech pražských středních školách. Nakonec proto dokončil vzdělání na internátní škole pro Lužické Srby v německém Niesky.

Později studoval na francouzském lyceu v Dijonu, kde se zdokonalil ve francouzštině a poznal svět evropské kultury. Po návratu do Prahy pracoval jako recepční v luxusních hotelech Wilson, Flora či Alcron. Elegantní prostředí, kontakt se zahraniční klientelou i přirozený šarm z něj vytvořily dokonalého gentlemana.

Jediný film změnil celý jeho život

Rozhodující okamžik přišel v roce 1929. V kině zhlédl americký muzikál Loď komediantů (Show Boat) a odcházel s jedinou myšlenkou – bude hercem.

Cesta ale nebyla jednoduchá. Nejprve musel absolvovat vojenskou službu, teprve potom mu pomohl bratranec Karel Anton, významný režisér českého filmu. Díky němu získal první divadelní příležitost a brzy nato angažmá u Vlasty Buriana. Jenže ani tam dlouho nevydržel. Burian nerad viděl, když jeho herci natáčeli filmy, zatímco Schránil cítil, že právě kamera je jeho skutečným osudem.

Nemýlil se.

Filmový idol, kterému ženy ležely u nohou

Ve druhé polovině třicátých let zažil raketový vzestup. Vysoký, štíhlý, vždy perfektně oblečený, s kultivovaným hlasem a výbornou znalostí jazyků představoval ideálního prvorepublikového milovníka. Režiséři ho obsazovali do rolí aristokratů, důstojníků, právníků nebo bohatých elegánů. Jen v roce 1937 stihl natočit deset filmů, což bylo na tehdejší dobu mimořádné tempo.

Schránil si zakládal na detailech. Tvrdil, že ani ten nejdražší frak nestačí – člověk ho musí umět nosit. Když později vídal muže, kteří se v obleku necítili přirozeně, téměř tím trpěl. Elegance podle něj nebyla otázkou peněz, ale vychování.

Válka mu slávu nevzala. Komunisté ano

Za okupace pokračoval v natáčení, stejně jako většina tehdejších hvězd. Současně se ale zapojil do odbojové činnosti, o níž po válce téměř nikdy nemluvil. Mnoho herců tehdy pomáhalo velmi nenápadně – předávali informace, ukrývali pronásledované nebo využívali svých kontaktů k záchraně lidských životů. Po roce 1945 však přišlo kruté vystřízlivění.

Nová doba už o vzdělané elegány nestála. Prvorepublikové hvězdy byly náhle symbolem minulosti a Schránil prakticky přestal dostávat filmové nabídky. Po únoru 1948 zmizel z obrazovek téměř úplně. Pak přišla ještě horší rána.

Vězení, udání a Stalinův pomník místo filmových ateliérů

V padesátých letech byl zatčen kvůli podezření z přípravy emigrace. Přestože se jeho úmysl nikdy nepodařilo prokázat, strávil téměř rok na Pankráci.

Po návratu na svobodu se ocitl bez práce. Muž, kterému kdysi tleskala vyprodaná kina, musel živit rodinu jako obyčejný stavební dělník. Ironií osudu pomáhal budovat Stalinův pomník na Letné, později pracoval na stavbě Branického mostu, přezdívaného Most inteligence, nebo vrtal studny.

Dodnes se objevují spekulace, zda byl po propuštění donucen ke spolupráci s StB. Žádný důkaz ale nikdy nepotvrdil, že by svým jednáním někomu ublížil.

Velká láska skončila. Noblesa však zůstala

První manželství s krásnou manekýnou Růženou Havelkovou nevydrželo tlak doby. Přesto se rozešli v dobrém a Schránil se nikdy nepřestal starat o děti. Dcera Alexandra se po emigraci proslavila v Německu jako známá věštkyně Sandra, která dokonce spolupracovala s policií při hledání pohřešovaných osob.

Novou životní oporu našel Raoul po boku o dvacet let mladší herečky Věry Liškové, s níž prožil více než tři desetiletí.

Návrat, na který čekal téměř celý život

Od sedmdesátých let se začal pomalu vracet před kameru. Už sice nehrál hlavní role, ale každá jeho postava měla neopakovatelné kouzlo. Definitivní satisfakce přišla po roce 1989. Lidé si znovu připomněli, jak významnou osobností českého filmu byl. Obdržel cenu Senior Prix, začal vystupovat v televizi a naposledy zazářil jako noblesní vrchní v Hřebejkových Šakalích létech. Krátce nato se objevil ještě v seriálu Bylo nás pět, kde ztvárnil dědu Vařeku.

Do posledních dnů zůstal přesně takový, jakého si ho lidé pamatovali z první republiky – zdvořilý, elegantní a laskavý.

Gentleman, kterého nezlomila ani doba

Raoul Schránil zemřel v září 1998 ve věku osmaosmdesáti let. Zažil obdiv tisíců žen, slávu prvorepublikového filmu, válku, vězení, nucené práce i návrat na výsluní. Přesto nikdy nezahořkl.

Jeho příběh připomíná, jak rychle dokáže historie změnit lidský osud. Z muže, který byl symbolem elegance a společenského úspěchu, se během několika let stal dělník na stavbě monumentu režimu, jenž mu vzal kariéru. Přesto si uchoval to nejcennější – důstojnost, noblesu a pověst skutečného gentlemana.