Natočil Vinnetoua, plnil kina a pak zmizel na Tenerife. Klidný konec života se pro slavného režiséra změnil v tragédii

Když se objeví zmínka o zfilmování knih o Divokém západě, hned se nám vybaví obraz Pierra Brice s černými vlasy, Lexe Barkera v sedle a dramatická hudba, která doprovázela jejich dobrodružství. Právě Harald Reinl totiž patřil k mužům, kteří v šedesátých letech vytvořili filmovou podobu Vinnetoua, již si diváci zamilovali. Režíroval Poklad na Stříbrném jezeře a celou trilogii Vinnetou a stal se jedním z komerčně nejúspěšnějších režisérů poválečného německy mluvícího filmu. Jeho kariéra ale nezačala u Karla Maye. Před kamerami se objevil nejprve jako výborný lyžař a právě sport ho přivedl do filmového světa.

Místo právnické kanceláře hory a kamera

Harald Reinl se narodil 9. července 1908 v Bad Ischlu. V mládí se přitom vydal úplně jiným směrem, než bychom u budoucího filmového režiséra čekali. Studoval práva na univerzitě v Innsbrucku a v roce 1938 získal doktorát. Jenže vedle školy měl ještě jednu velkou vášeň. Byl nadšeným lyžařem. Dostal se do rakouské reprezentace a v roce 1931 se stal akademickým mistrem světa. Filmový portál navíc uvádí jeho druhé místo ve skoku na lyžích v Planici v roce 1936 a zmiňuje také jeho podíl na vývoji lyžařských ocelových hran.

Právě díky lyžím si ho všiml průkopník horských filmů Arnold Fanck. V roce 1930 získal Reinla pro film Stürme über dem Mont Blanc a o rok později také pro Der weiße Rausch, v němž mimo jiné zastupoval Leni Riefenstahlovou při lyžařských scénách. Z původní sportovní epizody se postupně stala filmová kariéra. Reinl začal pracovat jako asistent režie, podílel se na střihu i scénářích a ve druhé polovině třicátých let už natáčel vlastní krátké filmy.

Jeho životní cesta se ovšem nevyhnula ani problematické kapitole německé filmové historie. Za druhé světové války pracoval jako asistent Leni Riefenstahlové a podílel se také na jejím filmu Tiefland, jehož natáčení probíhalo v letech 1940 až 1944. Po válce se musel k filmu vracet postupně. Nějaký čas se živil dokonce výrobou a distribucí domácí obuvi, později znovu pracoval jako střihač a teprve potom se naplno vrátil k režii.

Nejprve hory, potom Wallace a nakonec Karel May

V roce 1949 natočil svůj první samostatný celovečerní film Bergkristall. Dlouho se držel horských a takzvaných vlasteneckých filmů, později ale dokonale vycítil, co chtějí vidět diváci. V jeho filmografii se objevily kriminálky podle Edgara Wallace, filmy o doktoru Mabusem, dobrodružné příběhy i komedie. Filmportal ho popisuje jako mimořádně zkušeného řemeslníka, který měl téměř neomylný cit pro divácký vkus.

První velký zlom přišel s Froschem mit der Maske, tedy s jednou z prvních adaptací Edgarových Wallaceových kriminálních příběhů. Reinl následně natočil další wallaceovky a dva filmy s doktorem Mabusem. Jeho jméno už bylo spojené s napětím, nebezpečím a výraznou atmosférou. Pak ale přišel projekt, který jeho kariéru vystřelil úplně jinam.

Když v roce 1962 vznikl Poklad na Stříbrném jezeře, dostal Reinl látku přesně pro svůj styl. Velká příroda, koně, honičky, souboje a hrdinové byli jeho silnou stránkou. Film se stal obrovským úspěchem a otevřel cestu celé sérii mayovek. Následovala trilogie Vinnetou z let 1963 až 1965 a z Pierra Brice a Lexe Barkera se staly hvězdy evropského filmu. Reinl byl za své filmy oceňován a Poklad na Stříbrném jezeře i jednotlivé díly Vinnetoua patřily k titulům, které německá kina plnily ve velkém. Deutsche Biographie ho proto řadí mezi komerčně nejúspěšnější režiséry poválečné éry.

Z režiséra se stal také muž, který objevil Karin Dor

Reinlův pracovní život byl dlouho těsně propojený se soukromým. V roce 1954 se oženil s mladou herečkou Karin Dor, vlastním jménem Kätherose Derr. Objevil ji při práci na filmu Rosen-Resli a následně ji obsazoval do řady svých projektů. Manželé měli syna Andrease a jejich spolupráce pokračovala i ve chvíli, kdy už se Karin stala známou tváří německého filmu.

Právě v Vinnetouovi II jí Reinl svěřil roli Ribanny, jedné z nejslavnějších ženských postav celé mayovské série. Karin Dor však nezůstala jen „Reinlovou herečkou“. Později si zahrála po boku Seana Conneryho v bondovce Žiješ jenom dvakrát a dostala se také do filmu Alfreda Hitchcocka Topaz. Manželství s Reinlem skončilo v roce 1968, ale jeho vliv na její kariéru zůstal výrazný. Později sama vzpomínala, že ji zpráva o Reinlově smrti zastihla během divadelního angažmá v Mnichově.

Dokázal překvapit i jedním filmem o záhadách

Reinl se nezastavil u westernů a kriminálek. Jeho filmografie byla mnohem širší. Natočil například velkolepé dobrodružné filmy, komedie nebo několik dokumentů.

Jeden z nich představuje dodnes zajímavou epizodu jeho kariéry. V roce 1970 uvedl dokument Erinnerungen an die Zukunft podle knihy Ericha von Dänikena. Film se zabýval teorií, že stopy po mimozemských návštěvnících mohou být ukryté v dávné historii lidstva. Reinl za něj získal dokonce nominaci na Oscara za nejlepší dokumentární film pro rok 1971. Na muže spojovaného především s Vinnetouem to byl pozoruhodný žánrový skok.

Sedmdesátá léta už ale pro něj znamenala postupný ústup z vrcholu. Natáčel stále, jenže éra obrovských úspěchů šedesátých let už pomalu mizela. Jeho posledním celovečerním filmem byla v roce 1982 dobrodružná komedie Im Dschungel ist der Teufel los, která vznikala mimo jiné v Jižní Africe a na Seychelách. Rozpočet činil přibližně sedm milionů marek a natáčení trvalo šedesát dnů.

Našel si útočiště na Tenerife

Ke konci života se Reinl stále více vzdaloval německému filmovému průmyslu. V polovině sedmdesátých let se znovu oženil, tentokrát s herečkou Danielou Marií Delis, kterou německý Filmportal označuje jako herečku s českými kořeny. Manželé si pro poklidný život zvolili Tenerife. V Puerto de la Cruz žili poměrně v ústraní a podle pozdějšího článku místního deníku dokonce mnoho místních netušilo, že mezi nimi žije muž, jehož filmy kdysi sledovaly miliony diváků.

Reinl měl za sebou přes šedesát filmových projektů a mohl užívat relativně klidného života daleko od německých studií. Jenže právě v místě, které si vybral pro poklidné stáří, se začala odehrávat nejtemnější kapitola jeho života.

Poslední večer byl 9. října 1986

V domě v Puerto de la Cruz došlo 9. října 1986 k hádce mezi Reinlem a jeho manželkou. Podle filmového portálu Daniela Maria Delis svého muže po konfliktu smrtelně napadla nožem. Dobová zpráva španělského deníku El País přinesla dva dny po události stručnou informaci, podle níž 78letý rakouský režisér zemřel ve svém domu v Puerto de la Cruz na následky bodného poranění plíce a policie zadržela jeho manželku jako podezřelou z vraždy.

Pozdější rekonstrukce Diario de Avisos popisuje několik bodných ran, z nichž pouze jedna byla smrtelná. Stejný zdroj upozorňuje, že přesný další průběh soudního řízení s Danielou Marií Delis se dnes nepodařilo spolehlivě dohledat. Média se zmiňovala o jejich problémech s alkoholem, který mohl být onou roznětkou hádky. Nepodložená informace říká, že vražedkyně si odseděla dvacet let.

Je na tom něco téměř symbolického. Harald Reinl celý profesní život natáčel příběhy plné vražd, soubojů, pronásledování a dramatických odhalení. Muž, který kdysi poslal Vinnetoua vstříc jedné z nejslavnějších filmových smrtí, sám zemřel násilně a daleko od kamer.

Harald Reinl po sobě nezanechal jen jméno v titulcích starých filmů. Vytvořil podobu Vinnetouova světa, kterou si miliony diváků spojily s konkrétní krajinou, hudbou, koňmi a dvojicí pokrevních bratrů jejíž jména se navždy zapsala do paměti několika generací fanoušků.