Kůže, kterou nosím, je film, který se nespokojí s průměrem

Kůže, kterou nosím, příběh o hledání hranic mezi šílenstvím a normalitou

Snímek byl inspirován novelou francouzského spisovatele Thierryho Jonqueta Tarantule. Autor pro své dílo čerpal z vlastní terapeutické praxe, která ho nevyhnutelně vedla k tomu začít se zaobírat otázkami normality a hranic v lidském chování.

Plastický chirurg Robert Ledgard žádné hranice nemá. Je okouzlující osobností a v hlavě se mu zrodí šílený plán. Potřebuje otestovat svůj vynález v podobě umělé kůže.

Na tomto převratném objevu pracoval od smrti své ženy, která byla fatálně zraněna při dopravní nehodě a později spáchala sebevraždu. Pro tento účel si ve svém domě drží přímo určený „objekt“ – mladou dívku Veru, původně však mladého muže jménem Vincent.

Ledgard se neštítí bizarního experimentu ve snaze vytvořit si kopii své zesnulé manželky. Vincent se naproti tomu snaží neztratit zbytky své identity.

Stojí film za zhlédnutí?

Kůže, kterou nosím, je temný thriller, jenž je soudobou variací na frankeinstenovské téma, drama předestírající závažné etické otázky i snímek, který dokáže sofistikovaně ironizovat sladkobolné romance. Podobně jako jiné filmy španělského režiséra se zkrátka nespokojí s průměrem.

Pedro Almodóvar nabídne jen zdánlivě složitý příběh. V několika vzájemně prokombinovaných časových rovinách se postupně začnou vcelku přehledně odkrývat jednotlivé vrstvy vyprávění a celek tak záhy začne dávat smysl. Divák se prakticky nemá šanci ztratit.

K diváckému zážitku přispívá nejen precizní režie a skvěle ztvárněná vizuální stránka, ale také brilantní herecký výkon Antonia Banderase, který ukázal, že je ve snímku v životní herecké formě. Charismatický lékař, který se pere s vlastními démony, mu dokonale sedl.

Pedro Almodóvar stvořil příběh, který je mrazivý a do morku kostí amorální, ale zároveň precizně vystavěný s důrazem na ty nejmenší detaily.