Vojtěch Říha v rozhovoru: Jeden herec, několik tváří. Od pohádkové Arabely až po skutečné dobrodružství

Vedle divadla zavzpomínal také na natáčení pořadu Kempiči, které přirovnal ke snové brigádě plné koupání, šlapadel a smaženého jídla. Přiznal, proč se nikdy příliš nehrnul do zpěvu a jak mu hra na trubku pomáhala vyhnout se pěveckým vystoupením. A prozradil i jednu méně známou zkušenost – nedávno se ucházel o moderování seznamovací reality show, kvůli které by na několik týdnů odjel na Rhodos.

Řeč přišla také na náročné zkoušení inscenace O myších a lidech, návrat ke spolupráci s bývalým kolegou i na to, jak rychle dokáže herec zapomenout role, které už nehraje. Vojtěch Říha otevřeně popsal, co ho na jeho profesi stále baví, čeho si v hradeckém souboru váží a proč by si občas nejraději dopřál trochu volna.

1. V Prašině 2 znovu hrajete Jirku. Kterou jeho vlastnost jste si potřeboval uchovat z prvního dílu?

Tak především je Jiřina o zhruba jeden rok starší než v předchozím díle. Lehce tedy dospěl, ale furt jde o asi čtrnáctiletého výrostka. V naší interpretaci je to kluk velmi zvídavý, relativně odvážný a zároveň lehce neobratný – co se týče romantických vztahů. To poslední máme společné. Všechny tyto vlastnosti se projevují i ve druhém díle, který je o něco temnější než první knížka.

2. Jak při Prašině pracujete s publikem, které už zná příběh z knih?

Musím se přiznat, že mě až překvapilo, jak moc velkým fenoménem se knížka i naše inscenace stala. Do naší divadelní dramatizace se Lence Smrčkové a Pavlovi Khekovi podařilo dostat to nejdůležitější, a byť se musely nějaké situace a postavy vyškrtnout, tomu kouzlu pražské čtvrti bez elektřiny to nic neubralo. Děcka ten příběh moc dobře znají a velmi často nám z hlediště radí, jak různé situace řešit. Právě ta ryzí radost u mladých diváků mi trošku kompenzuje nepříjemnosti, jako jsou holení před každou reprízou a vůbec fakt, že jsem po tomhle představení zpocenější a utahanější než po Hamletovi.

3. V Arabele střídáte Blekotu, Myslivce a Šmudlu. Jak od sebe tyto postavy oddělujete ještě před první replikou?

Tak Šmudla toho naštěstí moc nenamluví, tak tam to mám jednodušší. Ale konkrétně tyto postavy jsou natolik odlišné, že není těžké je oddělit. Zrovna v téhle inscenaci je větší stres stihnout vůbec převlek z kostýmu do kostýmu a nevzít si na Myslivce ocas nebo na Šmudlu flintu.

4. U Blekoty divák může znát televizní předlohu. Co si dovolíte změnit, aby vznikla vaše postava?

Je třeba zdůraznit, že pan Filipovský byl jako Blekota vynikající. Hrozně mě v tom baví. V době natáčení mu bylo tehdy lehce přes 70 let, takže jsem to stihl o pár let dřív. Rozhodně jsem se nesnažil pana Filipovského nějak otrocky napodobovat, ale určité libůstky této postavy jsem si do inscenace přenesl. Náš výtvarník navíc vycházel z původních kostýmů pana Pištěka, takže fyzická podobnost je tam celkem velká. Největší radost mi ale dělá, když se mě někdo zeptá, jestli jsem už tu naši Arabelu v divadle viděl. Málokdo mě poznává.

5. Jak se lišila práce s fyzickou akcí u D'Artagnana od akce v Prašině?

Musím se přiznat, že já ty role po těch derniérách v podstatě okamžitě zapomínám. Já někdy i zapomenu, že jsem v té inscenaci vůbec hrál. D’Artagnan byla jedna vůbec z prvních rolí u Bezručů. Co se týče fyzických akcí, strašně záleží na tom, zda máte nějakou pohybovou spolupráci, nebo si to dělá sám režisér, případně nedejbože herec. Ze Tří mušketýrů si pamatuju jen moji kolegyni, která s velkou radostí hrála starýho koně, měla zubní protézu a za celý představení jenom řehtala. Co se týče Prašiny, to mám v živé paměti. Pavel Khek ctí pravidlo, že udýchanou postavu nejlépe zahraješ, když ji nebudeš hrát. To znamená, že po té Prašině prostě dvě hodiny regulérně pobíhám a snažím se přežít.

6. Při natáčení Kempičů jste vstupoval do skutečných situací. Kdy jste musel přestat myslet na výsledek pořadu?

To natáčení byla taková radost, že jsem nad výsledkem tolik přemýšlet nemusel. Věděli jsme, že když to prostě bude bavit nás, tak si to diváky najde. Byla to vlastně snová brigáda. V létě jsme se s kolegou Martinem Sedláčkem prostě sebrali, vyrazili do nějakého kempu a tam se celý den koupali, jezdili na šlapadlech, jedli obrovský množství smažených pokrmů – zejména langošů a klobás – a večer se bavili s rekreanty. A přitom se u toho natáčeli. I když i to jsme občas zapomněli.

7. Co se z moderování Kempičů dá použít při divadelní improvizaci s partnerem?

Já myslím, že furt je to moderování prostě úplně jiný obor než herectví. Já bych třeba nemohl dělat v rádiu. Jednak mi není moc rozumět, ale hlavně to je pro mě strašně těžká disciplína. Pro to musíš mít nějaký dar. My jsme měli v Kempičích toho druhého moderátora vždy někoho, koho jsme alespoň trošku znali. Často to byli moji spolužáci z JAMU, kolegové z divadla a podobně. Na natáčení jsme měli vždycky jen zhruba 24 hodin, a tak bylo důležité, aby tam mezi námi ta chemie fungovala hned od začátku.

8. V rozhovoru z roku 2021 jste mluvil o hraní na trubku. Zůstala pro vás hudba pracovním nástrojem, nebo spíš prostorem mimo herectví?

Spíš tím pracovním nástrojem. Bohužel na trubku hraji jen v divadle a protože musím. Není to moje vášeň. Já jsem si už v dětství uvědomil, že když budu hrát na nějaký dechový nástroj, tak minimalizuji šanci, že po mně někdo bude chtít zpívat. Málo se to ví, ale při hraní na trubku se totiž těžko zpívá. Pamatuji se, že když jsme měli na škole předváděčky ze zpěvu, tak mi radši dali do pusy trubku. Normálně jsem tu písničku odtroubil a až poslední sloku jsem odzpíval, případně jenom odrecitoval.

9. V připravovaných O myších a lidech máte hrát George. Jak si chcete najít jeho odpovědnost vůči druhému člověku?

Zcela upřímně to bylo jedno z nejhezčích a zároveň nejtěžších zkoušení za posledních pár let. Měl jsem ale štěstí na inscenační tým a všechny své kolegy. Na jevišti jsem se po asi 7 letech znovu potkal se svým bývalým kolegou Ondřejem Brettem – a byla to čirá radost. Většina čtenářů ten příběh asi zná, takže ví, jak tato novela končí. Prokousat se až k tomu konci, prožít si celý ten příběh, uvěřitelně to zahrát a zpracovat si všechny ty emoční kotrmelce – je strašně náročná cesta, ale stojí to za to.

10. Jaká kamerová nabídka by vás nejvíc vyvedla z dosavadní zkušenosti s divadlem a Kempiči?

Není to tak dávno, co jsem dělal casting na moderátora jedné nejmenované seznamovací reality show. To by mě bavilo. Je to ten typ pořadu, kdy jedete na tři týdny natáčet někam na Rhodos a hledáte slečně Pamele manžela. Jestli jí někoho našli, bohužel nevím, protože místo mě tam jel asi Leoš nebo někdo jiný. Tak snad příště.

11. Co byste chtěl v hradeckém souboru vyzkoušet, aby vás kolegové nemohli obsadit podle dobře známého návyku?

Teď se trošku budu rouhat, ale klidně bych si vyzkoušel mít třeba dva turnusy volno a tolik nezkoušet. Ale jinak musím říct, že jsem, co se týče obsazování v divadle, spokojený. Mám velmi pestrý výběr rolí i režisérů a toho si moc vážím, protože je mi jasné, jak rychle se to může změnit.