Desperado (1995): Čtvrt století od popcornové nálože v hlavní roli s Banderasem

„…a do hospody přišel chlap. Pohled zlej jak samo peklo. Futrál od kytary položil na zem, otevřel ho a vytáhl z něj snad arzenál celý mexický armády.“

Zápletka ve filmu Desperado je přímá jako dráha nábojnice v hlavni zbraně. Hlavní hrdina zkříží cestu narkomafii a v tom okamžiku přijde o svou půvabnou a mladou přítelkyni. A získá díru v levé dlani, která mu vydělávala na živobytí. Vždyť byl kytaristou a zpěvákem, jedním z nejlepších na severu Mexika. Od té chvíle žije svou pomstou. A pomsty si i v tomto díle divák užije dost.

„…a počůral bar, stoličky, skříň, barmana. No prostě všechno…“

Antonio Banderas nebyl snad v žádném jiném snímku takto drsný. Salma Hayek před 25 lety v papírovém provedení visela na zdech dospívajícím chlapcům a v tomto snímku každému jasně ukáže, proč tomu tak bylo. A močící vsuvka Quentina Tarantina patří mezi jeho nejlepší filmové chvíle. A co by to bylo za film z Mexika, kdyby se v něm neobjevil také Danny Trejo jako nájemný vrah se zálibou ve vrhacích nožích.

„Tak zase spolu… Zahrajeme si.“

Tvrdit, že jsou ve filmu chvíle, které jsou přehnané, by bylo značně nepřesné. Film je přehnaný od první do poslední chvíle. Futrál na kytaru se stovkou zbraní, nebo s raketometem, kulomety, není problém. Výbuchy, které jsou spíše připomínkou Hirošimy než dílem dynamitu, osvěží každou přestřelku. Šílená hudba na pozadí a rychlý střih dokreslují celé dílo natolik, že si divák musí pokládat otázku, kdo z účinkujících a štábu nebyl ve chvíli natáčení na drogách. Na některé filmy je lepší nechat mozek mimo a prostě jen užívat.

Pocit z tohoto snímku je stejný jako byl před čtvrt stoletím. Některé věci prostě nestárnou. Šílenství nestárne. 80 % za 80 smrtí.