Tvrdil, že je zchudlý rytíř von Hessen a smyslem jeho života bylo bavit lidi. O jeho komediantství se vyprávěly legendy

Ze šlechtice se vyklubal Vašek ze Starého Města

Na jeho historku ohledně svého původu mu dokonce skočili i někteří autoři životopisů, ale naši přední genealogové oblíbenou mystifikaci vyvrátili. Žádný titul rytíř Hessenský údajně v evropské šlechtě nikdy neexistoval. Ve skutečnosti se jmenoval Václav Jan Rasch a narodil se 6. září 1891 na Starém Městě jako dvanáctý potomek Antonína, správce šlechtického kasina v Celetné ulici. Možná si historku o šlechtickém původu vymyslel jeho otec, kterého si moc neužil, protože zemřel, když bylo Sašovi deset let.

Jeho matka se potom krátce přestěhovala do Brna a zase se vrátila do Prahy, tentokrát na Žižkov, který formoval život mladého vtipálka. Jméno si změnil, protože v té době na Žižkově nikdo o kluka s německým příjmením nestál, ale s ruským příjmením dobře zapadl. V okolí žilo po revoluci v roce 1917 hodně ruských migrantů. To také formovalo život lidí na Žižkově. Vznikala zde řada levných činžáků, které poskytly bydlení chudým lidem a i ti se rádi bavili.

Na Žižkově bydlel i duchovní otec Švejka, Jaroslav Hašek. Na každém rohu byla hospoda a i přes chudé obyvatelstvo se všechny podniky uživily. A Saša byl v celé této čtvrti jako doma a už jako baculatý kluk obcházel hospody s bedýnkou, na kterou si vždy vylezl a bavil štamgasty zpěvem, vtipy a narážkami na fotbalové zápasy. Když předvedl svůj repertoár, pokračoval do další hospody a za večer jich stihl i deset. Většinou dostal něco k snědku a nějaké drobné. Stal se z něj vlastně hospodský kočovný komediant.

Po škole se vyučil typografem a začal pracovat v tiskařských závodech. To mu moc dlouho nevydrželo. Musel povinně narukovat a jako by se stal předlohou Josefa Švejka z Haškova románu. Lidového blba Švejka si nakonec pod režijním vedením Martina Friče dokonce zahrál. 

Z vojny do kabaretu

O jeho komediantství se vyprávěly legendy. Mluvil o nic i herec František Smolík, který s Rašilovem sloužil v polském Krakově. Z jeho vyprávění vyplynulo, že Saša nakonec předstíral třesavku a nervové záchvaty a byl z armády „superarbitrován“, ale ne pro blbost, jako Švejk. Jistá podobnost zde však je. Jeho pověst baviče ho předcházela a po návratu do Prahy neměl problém se uplatnit v kabaretech jako komik.

Film mu nevoněl

Byl jedním z mála herců, který ve své době opovrhoval filmem, který přinášel hercům popularitu. Vadilo mu, že nemá přímý kontakt s publikem. Když už vzal roli ve filmu, netajil se tím, že je to pro peníze. Na jevišti ND hrál sice většinou vedlejší role, ale bylo jich hodně. Národnímu divadlu zůstav věrný až do smrti.

Přestože se učil řemeslu po kabaretech, neměl žádné ověřené triky, jak bavit publikum a vždy byl bezprostřední. Navzdory své korpulentní postavě byl mrštný a energický, a na scéně byl nepřehlédnutelný. I přes filmové úspěchy se na vrcholu kariéry stáhl na čas ze světa filmu úplně. Nechtěl být srovnávaný s Burianem nebo Haasem.

Nakonec přece ještě pár filmů natočil

Životní roli si ve filmu zahrál pod taktovkou režiséra Otakara Vávry v roce 1942. Film se jmenoval Přijdu hned a Rašilov spolupracoval na scénáři. Film je však více spojovaný s Annou Letenskou, která v té době musela každý den chodit na gestapo a sotva film dotočila, skončila v Terezíně a později v Mauthausenu, kde byla zastřelena.

Otakar Vávra Rašilova obsadil ještě několikrát. Velice dobře byl hodnocený za dramatickou roli z roku 1948 Daleká cesta v režii Alfréda Radoka. Film o utrpení Židů během druhé světové byl později komunistickým režimem zapomenut.