Herec a komik Vlasta Burian poznal hvězdnou slávu i sílu lidské zloby a závisti

Vlasta Burian byl od mládí obletovaný ženami a už v jedenadvaceti letech se stal otcem dcery Emilky, kterou si pořídil se šantánovou tanečnicí. Bylo to jediné dítě, které měl, protože o čtyři roky později potkal svou osudovou ženu Františku, kterou si přejmenoval na Ninu. S ní se mu založit rodinu nepodařilo. Po kuriózním seznámení, kdy se Františka vsadila s kamarádkami, že slavného herce a baviče sbalí, byla za pár měsíců svatba. Z Františky se stala Nina Burianová a nebylo žádným tajemstvím, že se vdávala těhotná. Něco se však pokazilo a dítě potratila. Další těhotenství už nepřišlo. Manželský pár si však zamiloval Burianovu dceru Emilku, která vyrůstala u jeho rodičů, a dělali pro ni vše, co jí na očích viděli.

Burian byl velmi oblíbený a často se objevoval i v reklamách. Jeho jméno nesly bonbóny nebo nově vyšlechtěná růže. Jeho příjezd vždy znamenal rozruch v širokém okolí. Pronajímal si zámeček, kam jezdil lovit, měl statek za Prahou, kde choval krávy, a vlastnil i vilu v Dejvicích, kde měl bazén a tenisový kurt. Rád se svým bohatstvím chlubil, a to vyvolávalo u mnoha lidí velkou závist, která se stala jednou z příčin jeho drsného pádu.

Přelomový rok 1944

Éra slávy pro Buriana skončila v roce 1944, kdy mu Němci zavřeli divadlo. Lepší to nebylo ani po válce, kdy byl obviněný z kolaborace a zatčený. Ve vězení si zažil ponížení od kriminálníků i zavřených esesáků. Až na přímluvu Jana Masaryka byl propuštěn a vyšetřován na svobodě. Nakonec ho soud osvobodil, ale hlas lidu měl větší váhu a tisk herce obvinil znovu z kolaborace. Tentokrát už se z vězení nedostal, a navíc musel zaplatit půlmilionovou pokutu.

Body obžaloby byly spíše k smíchu, ale konečně se ti, kdo mu záviděli úspěch, slávu a peníze, dostali ke slovu. Byl obviněný, že ve své vile hostil německé okupanty a nepomohlo, že obhajoba tvrdila, že u něj byli Němci jen jednou na udání, a to proto, že hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. Také měl zdravit zdviženou pravicí, což důrazně popřel, stejně jako to, že by zesměšňoval exilovou vládu v rádiu, podplácel úředníky nebo získával nelegálně vzácný benzín.

Po propuštění z vězení už divadlo nesměl obnovit, přišel o většinu majetku a měl podlomené zdraví. Jeho trest pokračoval i na svobodě a musel nastoupit do severočeských dolů, aby mu spravedlivý lid ukázal, co je to práce. Tvrdou práci vystřídala další povolání. Pracoval na horských chatách jako pomocník v kuchyni nebo poslíček. A ilegálně vystupoval.

Teprve v roce 1950 mu bylo dovoleno opět hrát. Jenže už to nebyl ten Burian, kterého lidé znali. Zestárl a špatné zdraví se na něm podepsalo. Chvíli hrál v divadle v Karlíně, ale v roce 1953 ho vyhodili, a tak vystupoval na různých estrádách. Většinou musel sedět. Protože ho bolely nohy. Na jedno oko byl prakticky slepý, a nakonec se mu stala osudnou plicní embolie. Zemřel 31. ledna 1962 v 70 letech, jako zlomený a chudý muž. Jeho ženu našli mrtvou o devět týdnů později na jeho hrobě.

V roce 1994 byl soudně rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil otevření jeho případu. 8. listopadu 1998 byla na Burianově vile v Dejvicích odhalena pamětní deska.