Připomeňte si nejoblíbenější večerníček Krkonošské pohádky se skvělou Hanou Maciuchovou

Jako bájný Krakonoš, totiž dobrý duch chránící krkonošské hory před všemi zlými, je nejlépe znám herec František Peterka. Tenhle moudrý děd ve skutečnosti není tak úplně náš, nejdříve se objevil v německých lidových povídačkách. Koncem 18. století se objevil ve sbírce pověstí německého autora Johanna Karla Augusta Musäema. Jeho německý název Rübezahl vycházel ze složení slov Rübe, v překladu řepa, a Zahlen, tedy počítat. V překladu bylo jméno mýtické postavy přefrázováno na Rýbrcoula a později se objevily tendence úplného počeštění na Řepočeta. Teprve po roce 1824 se ustálilo označení Krakonoš, když jej užil Václav Kliment Klicpera v baladě Krkonošská kleč. 

Mimo literaturu a filmovou produkci se Krakonošem inspirovalo také několik oper, obrazů a dalších děl. Představa o jeho zjevu i vlastnostech se s lety výrazně měnila. Původně šlo o záporného démona, který má moc nad veškerými přírodními živly a nebojí se je užít. Teprve později začal být vnímán jako ochránce chudých před chamtivými a vládce jeho horského panství. Lidská představivost si nekladla žádné meze, byl vyobrazován jako trpaslík i obr, myslivec, mnich, horník a také ve zvířecí podobě jako kůň, havran nebo žába. Dnes máme pána hor zažitého jako statného a rozvážného muže s dlouhým plnovousem a dýmkou v ústech. Právě tak ho vykreslila Božena Šimková, autorka scénáře Krkonošských pohádek. 

Kdy se Krakonošovi do cesty přimotal Trautenberk? Autorkou nenasytného pána z Trautenberka je spisovatelka Marie Kubátová, která se příběhům o Krakonošovi věnovala již od konce 50. let. Paradoxně se ale od bohatýrského vyobrazení Trautenberka (Ilja Prachař) ve večerníčku distancovala. Po dvě desetiletí byla navíc ona sama považována za autorku scénáře, neboť Božena Šimková měla zákaz tvořit, kvůli vyjádření odporu vůči obsazení ruskými vojsky v 68. roce. 

Příběhu o Ančeti (Haně Maciuchové), Kubovi (Jaroslavu Satoranskému), hajnému (Zdeňku Řehořovi) a jejich chamtivému pánovi vzniklo původně sedm. Po velkém ohlasu bylo dalších šest dotočeno roku 1977 a po čtyřech letech přibylo dalších sedm. Všechny díly pro Československou televizi režírovala Věra Jordánová, tehdy již zkušená tvůrkyně pohádek.

Seriál s sebou nese několik zajímavostí. Vzpomínáte na slovo „muštelka”? V epizodě Jak chtěl Trautenberk nový kožich jej postavy užívaly pro označení nutrie, jde však o přenesený latinský název kunovité šelmy „mustela”. V češtině byl tenkrát užit poprvé a díky tomuto večerníčku se natolik vžil, že se s ním dnes v hovorové řeči můžete běžně setkat. Jediný hraný večerníček v historii a zároveň ten divácky nejoblíbenější se kvůli zaměstnanosti herců natáčel zpravidla v noci, a to v barrandovském trikovém ateliéru.