Vinklář od ní odešel jen v bačkorách a další rány osudu následovaly: Život herečky Jany Dítětové byl jedno velké peklo

Kamarádka Divé Báry a babička Petra Máchala

Jméno Jany Dítětové už dnešním mladým divákům zřejmě mnoho neřekne, jednalo se přitom o výjimečnou osobnost, která zazářila v mnoha oblíbených filmech i seriálech. Možná by některé diváky překvapilo, že ji vlastně dobře znají, třeba jako nejlepší kamarádku Báry z černobílého dramatu Divá Bára (1949) podle předlohy Boženy Němcové, jako manželku nešťastnou ve vztahu s Vladimírem Rážem v komedii Dovolená s Andělem (1952) či jako Helenu Zemánkovou z mrazivého dramatu Žert (1968) podle knihy Milana Kundery.

Patrně ale spíše vylovíme v paměti její menší, a přece nezapomenutelné role z pozdějších let. Stačí zmínit rodinné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) v režii Marie Poledňákové a hned si jistě všichni vybavíme starostlivou Vaškovu (Tomáš Holý) babičku, která coby zkušená žena s oblibou udělovala rady své dceři Anně (Jana Preissová).

Další vedlejší, avšak slavnou rolí Jany Dítětové byla Anna Máchalová v nestárnoucí pohádce S čerty nejsou žerty (1984), babička Petra Máchala (Vladimír Dlouhý), kterou popletený čert Janek (Ondřej Vetchý) odnesl do pekla místo skutečné hříšnice Doroty (Jaroslava Kretschmerová). Co se pohádek týče, herečka jich má na kontě více, např. O chudém královstvíčku (1979), Honza a drak (1987) nebo O kouzelné šišce (1989).

O nápadníky neměla nouzi, přesto byla osamělá

Milovníci českých seriálů budou Janu Dítětovou znát z rodinné Dynastie Nováků (1982) a komediálních Rozpaků kuchaře Svatopluka (1984), patrně si jí všimli také ve čtvrté epizodě druhé série Třiceti případů majora Zemana (1976), která nese název Konec velké šance.

Konec velké herecké hvězdy pak přišel 9. listopadu 1991, když jí bylo 65 let. Osud se s ní příliš nemazlil, a i když vytvořila nespočet krásných filmových a seriálových rolí, v osobním životě byla nešťastná. Těžko zvládala projevující se známky stárnutí a útěchu hledala na dně sklenice. Začala trpět bolestmi kyčlí, paradontózou a šedým zákalem. Zánětlivé onemocnění dásní vedlo ke ztrátě zubů, ale protéza jí způsobovala další bolesti. Teprve později se ukázalo, že má v ústech nádor. Zemřela na rakovinu hrtanu na stomatologické klinice v Praze.

Její syn Jakub Vinklář, kterého měla se známým hercem Josefem Vinklářem, vydal v roce 1998 knížku Jana Dítětová – vzpomínky z lásky o jejích životních útrapách. Josef Vinklář byl hereččiným druhým manželem, ale rozhodně ne posledním důležitým mužem v jejím životě. Do srdce jí v průběhu let vstoupilo hned několik osudových lásek, s každou však zažila jen krátkodobé štěstí. Nebylo pro ni snadné vídat Josefa v divadle, kde oba pracovali, když už netvořili skutečnou rodinu, o čemž promluvila také její kolegyně a dobrá přítelkyně Ilona Svobodová, herečka známá ze seriálu Ulice jako Jitka Farská.

„První setkání s Janou Dítětovou proběhlo v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kam jsem nastoupila už během školy. Hned mě přijala krásně a vlídně. Až mě to překvapilo. Protože jsem měla se staršími kolegyněmi jiné zkušenosti,“ zavzpomínala na ni během rozhovoru v pořadu Úžasné životy.

Cítila jsem, že i když s Pepou hrajou v jednom divadle a syn Jakub sedí v šatně, že jí je líto, že už nejsou jedna rodina. Ona se pak zašila někam do koutku, v sobě si to vyřešila, nadechla a jelo se dál. V divadle pořád seděla, byla sama. Bezmezně milovala syna, neměla nikoho bližšího. Kolikrát mi bylo líto, že jsem ji v klubu našla, i když nehrála. Prostě tam jen tak seděla. Co by dělala doma u televize, že? Nikdo ji tam nečekal.

Každý její vztah nakonec ztroskotal

Poprvé se Jana Dítětová provdala za režiséra a scenáristu Vladimíra Vlčka, s nímž se ovšem brzy rozvedla. Následoval již zmíněný Josef Vinklář, s nímž se seznámila v Realistickém divadle a který ji po třech letech manželství opustil pouze v bačkorách. Zkrátka takto odešel z bytu a už se nevrátil. Navzdory tomu pro ni byl natolik důležitý, že zůstali přáteli.

Další lásku našla v houslistovi Davidu Oistrachovi, jenž byl ale ženatý, a tak se museli scházet tajně po hotelech. Zemřel náhle, když mu selhalo srdce. V roce 1967 už se zdálo, že herečka konečně najde opravdové štěstí po boku psychiatra Stanislava Grofa. Ten však obdržel stipendium ve Spojených státech a domů za Janou se už nevrátil, a tak opět zůstala sama do chvíle, kdy se do ní zamiloval holandský historik a nakladatel Hans Roty. S tím dokonce otěhotněla a plánovala svatbu, sny o společné budoucnosti jim bohužel překazil vpád sovětských vojsk. Nakonec podstoupila potrat. Kvůli roli v Žertu na několik let přišla o práci a spolu s tím vším, co se jí přihodilo, také o iluze.