O životě, naději i umírání s Janou Dítětovou ve filmu Naděje má hluboké dno

Jana Dítětová v roli paní Dlaskové už není nejmladší a když se ocitne v sedmapadesáti letech nečekaně v nemocnici, je jasné, že musí trochu bilancovat, co jí život dal či zda udělala všechno pro to, aby udržela rodinu pohromadě. Poslední roky to neměla snadné, protože musela pečovat o duševně nemocného manžela a na sebe jí moc času nezůstalo. Nikdy neodmítla pomoc a stejně vřele se zajímala i o své společnice v nemocnici.

Jana Dítětová ztvárnila pozoruhodnou a sympaticky hřejivou osobu, obětavou manželku a matku, která celý život tajila jediný hřích z mládí. Syna nepočala se svým manželem, ale vychovala ho tak, jako by byl manželské dítě. Vychytralá dcera a poněkud nepraktický syn, historik, nejsou nijak zajímavými postavami. Jiné je to s vnukem (Ivan Trojan), který nemocnou ženu chodí navštěvovat tak svědomitě, že se zamiluje do jedné mladé pacientky (Veronika Žilková).

Smutné na snímku je, že paní Dlasková bojuje s rakovinou a Jana Dítětová už věděla, že její diagnóza je stejná. Roli zvládla přesto bravurně, i když to určitě neměla jednoduché.

Ve filmu se objeví také Valerie Kaplanová, Blanka Bohdanová a Gabriela Vránová. Ivan Trojan, podobně jako David Novotný, pobaví svými hereckými začátky.

Jana Dítětová

Talentu měla na rozdávání a jako herečku ji uznával třeba takový kolega, jakým byl Rudolf Hrušínský. K tomu, aby se z ní stala velká hvězda, jí chyběla pouze jediná věc. Neměla dost ostré lokty. I tak dokázala diváky okouzlit, třeba jako Baruška v komedii Prstýnek.

Pohledná a talentovaná herečka však neměla moc štěstí v lásce. Poprvé se zamilovala už po válce do režiséra a scenáristy Vladimíra Vlčka. Brzy po svatbě poznala, že život se zarytým komunistou není snadný. Ona jeho vizi o krásné budoucnosti nesdílela. Nakonec asi i Vlček pochopil svůj omyl a emigroval. Své ženy se na názor zapomněl zeptat.

Mužem číslo dva byl známý herec Josef Vinklář. Jana Dítětová se tak stala matkou syna Jakuba, dnes uznávaného malíře. Ani dítě však vztah nezpečetilo. Po třech letech Vinklář odešel z domu v bačkorách jen něco koupit a už se nevrátil.

Do života herečky zasáhl i ruský houslista David Oistrach, se kterým se scházela, když u nás pobýval. On byl však ženatý a tak to mělo zůstat.

V roce 1967 se herečka zamilovala do psychiatra Stanislava Grofa. Ale jako by přitahovala muže, kteří ve svých plánech s její osobou nepočítali. Grof získal stipendium v Americe a už se nevrátil.

Možná se měla poučit a najít si pro život chlapíka ze sousedství. Jenže duše umělkyně je asi jiná. I další láska nebyla úplně běžná. Tentokrát to bylo ještě komplikovanější. Jana Dítětová vzala roli ve filmu Žert podle předlohy Milana Kundery. V čase vzniku šlo o jeden z mála filmů, který otevřeně hovořil o událostech 50. let, jež měly vliv na pokřivení lidských charakterů.

Je jasné že takový film přinesl hercům jen problémy.

Jana mohla před „trestem“ za roli odejít do Holandska za dalším nápadníkem. Dokonce to i zkusila a s třináctiletým synem odjela do Holandska. Její láskou se stal historik a nakladatel Hans Roty. Hans měl čestné úmysly a Janu si chtěl vzít. Jenže ona zjistila, že vice než Hanse miluje svou práci. Hans to chápal a byl ochotný se přestěhovat. Jenže přišel rok 1968 a do okupované země se mu nechtělo.

Jana se vrátila jen se synem. Byla těhotná a vyřešila to potratem. Potom přišel zákaz činnosti za film Žert a zklamaná žena zahořkla. Poslední událostí, která jí podrazila nohy, byla smrt jejího bývalého milence Oistracha během turné. Přišla tak o posledního muže, se kterým si rozuměla.

Svou bolest řešila alkoholem, ale pila sama v soukromí. S přibývajícím věkem se ozvalo zdraví. Po paradentóze a šedém zákalu jí byla diagnostikována rakovina hrtanu, která ji přemohla v pětašedesáti letech.

Film Naděje má hluboké dno je ve vysílání ČT 30. 6. odpoledne.