Co je výchovná facka a co už týrání: Do kin vstupuje mrazivý a oceňovaný Fjord

Rodičovská láska a právo na výchovu

Strhující drama o střetu kultur, rodičovské lásce a právu rozhodovat o osudu vlastních dětí má na svědomí uznávaný režisér a scenárista Cristian Mungiu, pro jehož filmy jsou typická právě témata etiky, morálky společnosti i krize současné rodiny. Vše ale zachycuje s citem pro detail, atmosféru příběhu a přesnou psychologickou linku herectví, uvádí filmová kritička Alice Aronová v pořadu Mozaika na Českém rozhlase. O snímku nemluví prakticky jinak než v samých superlativech a s nadšením.

Pro mě je to nejlepší film letošního roku. Viděla jsem ho již v létě a stále doznívá. Mám velkou radost, že zítra vstupuje do české distribuce. Sledujeme příběh mladé rumunsko-norské rodiny s pěti dětmi, která se rozhodne opustit Rumunsko a usadit se ve zdánlivě romantické vesnici u norských fjordů, kde začíná nový život. Ona je původem Norka, on Rumun, proto volba jet do Norska, ale vřelé přijetí novými sousedy se moc nekoná, protože ho naruší nečekané obvinění z domácího násilí na dětech a zcela rozvrátí poklidný rodinný život.

Jak děti správně vychovávat v současné době

Před diváky se tak s fascinující a syrovou norskou krajinou na pozadí rozbíhá vyšetřování a zdlouhavý soudní proces, kdy zoufalým mladým rodičům hrozí vězení a děti jsou jim odebrány doslova ze dne na den. Samotný soud zde proti sobě staví do opozice tradiční rodinné hodnoty a přísná pravidla norské organizace Barnevernet na ochranu dětí.

Můžeme přitom říct, že se nejedná o klasickou rodinu, jak si ji představuje běžný český divák, nýbrž o ortodoxní křesťanskou rodinu, v níž děti nesmějí mít mobilní telefony, nemají přístup na YouTube apod. Rodina je tedy velmi odlišná, tím vadí i zbytkové tolerantní norské společnosti, ale otázka zní: co je vlastně tolerance a správná výchova? Sledujeme zde střet kultur, ale i milující rodiče.

Drama Fjord je dle slov Aronové strhující a divákům vůbec neumožní vydechnout. Nehrozí tak, že by se nudili ani při stopáži sto čtyřicet šest minut. Už ve Varech podle ní bylo znát, že délka ničemu nevadí, film naopak neuvěřitelně graduje až do silného finále. Ostatně i vysoké hodnocení 85 % a pochvalné recenze na Česko-Slovenské filmové databázi svědčí o tom, že diváci přijali dílo více než příznivě.

Kdo miluje dítě více než jeho rodič? Má stát právo promlouvat do výchovy dětí? Jak málo stačí, aby se rodina ocitla v hledáčku úřadů a hrozilo jim odebrání dětí? Kde najít zastání a jak se bránit tam, kde je systém nadřazen státu? A má obyčejný člověk vůbec šanci uspět proti zvrácenému systému? Znepokojivé otázky klade a ještě znepokojivější odpovědi přináší tento film, jenž ukazuje to, co už v minulosti na vlastní kůži zažila i jedna česká rodina, totiž že jedno výchovné plácnutí po zadku či výchovná facka může být v Norsku důvodem k odebrání dětí pro fyzické týrání.