Skutečný příběh Vlasty Buriana: Platil mu astronomických 10 000 Kč měsíčně

Brankář, dezertér a král jeviště

Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci. Než se stal ikonou stříbrného plátna, proslul jako prvoligový brankář AC Sparta Praha.

V letech 1914 až 1920 odehrál v rudém dresu téměř sto utkání. V brance byl neřízenou střelou. Diváky bavil akrobatickými zákroky a komickými vložkami, které předznamenaly jeho budoucí slávu.

Jeho život byl plný nečekaných zvratů. Na začátku roku 1917 zběhl z rakousko-uherské armády a skrýval se na venkově. Touha po jevišti byla silnější než strach z trestu.

Příležitostně tajně vystupoval v kabaretu Rokoko, kde ho v květnu téhož roku zadržela vojenská patrola. Po krátkém věznění skončil u vojenské kapely.

Právě v kabině Sparty vzniklo i jedno z nejslavnějších slov české kinematografie. Záložník Antonín Fivebr byl vášnivým akvaristou a v šatně se chlubil exotickými rybkami. Burian spolu s Tondou Hojerem začali jednu z rybek přezdívat Hadimrška. Tento nevinný žertík se později stal synonymem pro rázovitou filmovou postavu.

Extrémní gurmán a muž závislý na lásce

Burian byl mužem velkých gest a hlubokých citů. Jeho manželka Františka, které neřekl jinak než Nina, byla středobodem jeho vesmíru.

Musela být přítomna na každém jeho představení. Pokud se zpozdila, Burian nechal pozdržet začátek hry. Když byla nemocná, nechal na jeviště zavést mikrofon a telefonní linku, aby mohla jeho hlas poslouchat z domova. Bez ní zkrátka nedokázal tvořit.

Vedle své ženy miloval také luxus a gastronomii. Ve své dejvické vile zaměstnával na plný úvazek Jaromíra Trejbala, bývalého šéfkuchaře z pařížského hotelu Ritz. Platil mu astronomických 10 000 Kč měsíčně.

V době, kdy průměrný plat činil pouhých 1 000 Kč, šlo o naprosto nevídaný luxus.

Impérium, které nemělo obdoby

Burian nebyl jen geniální herec, ale také mimořádně schopný podnikatel. Své divadlo, dnešní Divadlo Komedie, provozoval jako moderní, vysoce ziskový holding.

Kapacita sálu byla tehdy neuvěřitelných 850 míst a představení byla vyprodaná na týdny dopředu. Zavedl zde denní provoz kina Kinema promítajícího na oponu, vydával luxusní divadelní časopis Přestávka DVB a texty her okamžitě vydával knižně.

Finančně si mohl dovolit platit hercům nadstandardní gáže a sám inkasoval za filmové role až 100 000 Kč. Za film Pobočník Jeho Výsosti v roce 1933 získal dokonce rekordních 270 000 Kč.

Po znárodnění divadla v roce 1945 a konfiskaci majetku byl však tento funkční model brutálně zničen.

Hrdina v ilegalitě a tichá sabotáž okupantů

Během nacistické okupace se Burian zachoval jako skutečný vlastenec, ačkoliv o tom veřejnost dlouho nevěděla. Ve svém divadle vědomě zaměstnával lidi pronásledované gestapem nebo v ilegalitě.

Pomohl například spisovateli Karlu Konrádovi nebo fotografovi Václavu Jírů, který měl přímo v divadle schovanou ilegální vysílačku. Když nacisté uzavřeli Divadlo E. F. Buriana, Vlasta Burian okamžitě zaměstnal jeho herce a vyplácel jim plné gáže.

Okupantům se navíc dokázal postavit s nevídanou rafinovaností. Aby nemusel hrát v německých filmech vyráběných společností Prag-Film, úmyslně propadl u kamerových zkoušek z němčiny.

Předstíral, že jazyk vůbec neovládá. Přitom německy mluvil naprosto plynně, neboť se narodil v Liberci a před válkou točil německé verze svých filmů.

Vykonstruovaný proces a zničený život

Po válce však přišel tvrdý pád. Lidové soudy Buriana v letech 1945 a 1946 dvakrát zcela osvobodily. Odsouzen byl až na třetí pokus v květnu 1947 v politicky a mediálně zmanipulovaném procesu pod nátlakem Státní bezpečnosti.

Obhajoba ani svědci tehdy vůbec nedostali slovo. Plné soudní a občanské rehabilitace se dočkal až dlouho po své smrti, v roce 1994. Kolem jeho chování za války vzniklo mnoho mýtů. Jedním z nich je rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem. Jednalo se o jediné protektorátní rozhlasové vystoupení, k němuž byl donucen pod nátlakem a hrozbou likvidace divadla.

Burian v něm parodoval Jana Masaryka záměrně tak špatně a sabotážně, že ho nebylo možné poznat. Dalším vystoupením se pak vyhýbal předstíráním nemocí.

Stejně tak jsou lživé zprávy o návštěvách nacistických pohlavárů v jeho dejvické vile. K. H. Frank ani jiní nacističtí představitelé v Burianově vile nikdy nebyli. Němečtí vojáci dům navštívili pouze jednou na základě udání sousedů, že Burian na zahradě schovává zbraně.

Na jevišti navíc nikdy nehajloval. Pokud zvedl pravici, doprovázel to satirickým komentářem: Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů, což vyvolávalo salvy smíchu.

Účet bez splacených položek

Poválečná msta zasáhla herce s plnou intenzitou. Z bohatého mecenáše se stal pomocný dělník, který na chatách ROH škrábal brambory.

Ti, kteří psali Vlastovi Burianovi účet za roky okupace, zapomněli na některé položky. Žádali zaplacení jakéhosi dluhu, ale nebyli ochotni odečíst částky už splacené. Burianovy poklesky za války nebyly nebezpečné, ale po válce bylo zdůrazňováno, že existovaly. Burianovy dobré činy za války byly prokazatelné, ale po válce jako kdyby neexistovaly… jací to vlastně byli počtáři, kteří psali Vlastovi Burianovi poválečný účet? říká Jaroslav Marvan.

Teatrolog a historik Vladimír Just k tomu dodává: „Případ Burian ukazuje, že v letech 1945–1948 neexistoval žádný právní stát. Mýtus, že tady StB řádila až po roce 1948, tady padá. Burian byl odsouzen až na třetí pokus, poté co byl dvakrát osvobozen. Šlo o skandálně zmanipulovaný proces, kde obhajoba vůbec nedostala slovo.“

Smutný konec geniálního umělce, který zemřel 31. ledna 1962 v Praze, dodnes vyvolává silné emoce.

Slova jednoho z věrných diváků mluví za vše:

„Za mě to byl skvělej herec a je až k zblití, jak ideologie umí z lidí vytáhnout i tu nejniternější špetku prvoka, podle kterýho se pak chovaj masy. Zničili člověka jen proto, že byl úspěšný a měl vilu, kterou mu chtěli ukrást.“