EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR s Annou Glässnerovou: Od DAMU k Ofélii. Jak se mladá herečka neztratí ve velkém souboru

Ještě před DAMU prošla Hereckým studiem Švandova divadla. Během vysokoškolského studia účinkovala mimo jiné v Žebrácké opeře nebo v černé komedii BANG. Dnes je členkou brněnské činohry a vedle klasických titulů se objevuje i v současných textech a projektech, které po ní vyžadují rychlé proměny mezi rozdílnými charaktery.

Rozhovor se zaměří na práci s ikonickou postavou Ofélie, proměny mezi několika rolemi během jediného večera, zkušenost mladé herečky v zavedeném souboru i rozdíl mezi školním a profesionálním divadelním provozem. Prostor dostane také práce s hlasem, moderování před velkým publikem a otázka, kdy herec přestává jen plnit zadání a začíná si vytvářet vlastní rukopis.

1. Z DAMU jste přešla do Činohry Národního divadla Brno. Co vás na profesionálním provozu překvapilo nejvíc oproti škole?

Vlastně se nedá říct, že by mě na profesionálním provozu něco vyloženě překvapilo. Školní divadlo Disk, kde jsme trávili 3. a 4. ročník, funguje velmi profesionálně, ačkoli je to studentské divadlo. Řekla bych, že právě tam jsme se jako studenti mohli naučit, jak to funguje v profesionálních divadlech, získali jsme zkušenosti v oblasti organizace a měli tak větší povědomí o celém divadelním provozu. Mohli jsme tedy (už jako absolventi) vstoupit do reálného profesionálního divadla se základními znalostmi a zkušenostmi.

2. Ofélie patří k nejhranějším ženským postavám Shakespeara. Jak se zbavit představ, které o ní člověk nasbírá ještě před první zkouškou?

Myslím, že nejdůležitější je si uvědomit, že každá Ofélie je úplně jiná a neexistuje žadná přesná předloha nebo představa. Člověk by měl na první zkoušku přijít jen se základní znalostí své postavy, ale to, co ji skutečně vytváří, ta celistvá představa, vzniká až během zkoušení. Myslím, že nejlepší je se od detailních představ oprostit a nechat se vést samotnými situacemi na zkouškách.

3. V Maryše hrajete Rozáru. Co je na menší roli nejtěžší, když máte vytvořit živou postavu s podstatně menším prostorem?

Řekla bych, že nejtěžším a zároveň nejdůležitějším úkolem je vytvořit si vlastní svět té postavy a rozehrát ji i v němých scénách tak, aby přišla na jeviště už s jistým názorem či postojem a aby v ní měl divák od počátku jasno. Žádná postava nesmí působit jen jako "pěšák" do počtu. I když Rozára jen projde přes jeviště, mělo by být jasné proč.

4. Ve Lháři hrajete Lukrécii. Je pro vás klasická komedie herecky svobodnější nebo naopak přesnější než současný text?

Klasická komedie se opírá o typy, což dává hercům velkou výhodu, ale současně je to trochu limituje, jelikož se musí udržet jen ve svém archetypu postavy. Nenabízí hercům tak širokou škálu možností jako současný text. Myslím, že je v lecčem přesnější, ale méně herecky svobodná. V tvůrčí svobodě u mě vede spíše současný text. (Ovšem je-li dobře napsaný, aby vůbec nějaké tvoření vzbuzoval.)

5. V Hotelu Strindberg máte několik různých postav. Jak rychle se dá mezi charaktery přepnout, aniž by zůstaly jen u vnějšího gesta?

V rychlé změně charakterů jde o co největší rozdíly mezi nimi. Ve všem. Nejvíce pomáhá kostým a paruka. Ke každé postavě se pak váže i jiná chůze, pohyb rukou nebo hlavy. A posléze i samotný styl řeči, intonace nebo cokoli jiného, co od sebe postavy odliší. Hodně mi pomáhá určit si motivace jednotlivých postav a energie, se kterými přichází na jeviště. Např. jedna postava je rozverná a povolená, druhá je energická a naštvaná a třetí unavená a pomalá. Potom už je jen otázkou zkoušení, usadí-li se v herci jednotlivé postavy tak, aby je dokázal přepínat co nejrychleji.

6. Provázela jste také velký open-air koncert NdB. Je těžší mluvit před publikem jako postava nebo sama za sebe?

Pro mě osobně je mnohem horší být před publikem sama za sebe. Do postavy se totiž můžete schovat a cítíte se mnohem bezpečněji. Když jsem před publikem sama za sebe, není mi to moc příjemné a cítím se nahá. Právě proto jsem ale do moderování open-air koncertů šla, abych pokořila svůj strach. Minulý rok jsem byla hodně nervózní, ale ten letošní koncert už jsem si užila. Myslím, že je to hlavně o zvyku.

7. Když nastoupí mladá herečka do zavedeného souboru, jak dlouho trvá, než se přestane cítit jako "ta nová"?

Měla jsem výhodu v tom, že jsem v souboru už znala několik kolegů, kteří dřív byli mými staršími spolužáky z DAMU. Ti mě hned u prvního zkoušení vzali mezi sebe, představili a seznámili s ostatními. První půlrok byl takový hodně rozkoukávací, jelikož jsem se kromě nového souboru ocitla i v novém městě, ale nikdy jsem neměla pocit, že jsem byla nějakým způsobem vyčleněná jako "ta nová". Soubor a celé zázemí v NdB je velmi přátelské a přijalo mě mezi sebe rychleji, než jsem si stačila zastýskat po domovině.

8. Zažila jste už roli, u které jste si po premiéře řekla, že jste jí během zkoušení hledala úplně špatným směrem?

Nevím, jestli to bylo hned po premiéře, ale ano, občas je potřeba trochu víc času, abych pochopila, že jdu na postavu špatným směrem a zkusila něco jiného. Největší změnu vždy cítím, když se poprvé přijdou podívat diváci nebo když se inscenace hraje po dvouměsíční prázdninové pauze. Člověk získá od postavy větší odstup a může na ní zkusit pohlédnout z jiné perspektivy.

9. Co je pro vás těžší: vstoupit do ikonické postavy nebo vytvořit postavu, o které divák předem nic neví?

Pro mě je vždy těžší vstoupit do ikonické postavy, jelikož to znamená určitý risk, že se nesejdu s divákovou představou. Zatímco vytvořit úplně novou postavu skýtá mnohem větší svobodu a možnost diváka zmást. Např. když si bude celou hru myslet, že se jedná o kladnou postavu a na konci zjistí, že je záporná.

10. Láká vás v dalších letech kamera nebo chcete zatím co nejvíc růst na jevišti?

Myslím, že divadlo je gruntem herectví a přijde mi, že se v něm člověk pořád má co učit. Ale samozřejmě musím přiznat, že mě kamera láká. Během DAMU jsem měla možnost zahrát si v pár seriálech a studentských filmech a bavilo mě herectví před kamerou, které se tolik liší od herectví na velké scéně. Bohužel mám ale pocit, že s příchodem do Brna zmizela i většina nabídek na natáčení, jelikož se valná většina filmů a seriálů točí v Praze. Každopádně neházím flintu do žita a budu doufat, že ještě nějaké nabídky třeba přijdou.