Zítra si Česko dá filmový maraton: Tak fantastické filmy těsně po sobě v televizi neběžely už léta

Proč milujeme československé filmy

Československé filmy mají jednu zvláštní schopnost – dokážou být nenápadné, a přesto hluboce zasáhnout. Diváci se k nim vracejí nejen kvůli nostalgii, ale hlavně kvůli jejich řemeslné poctivosti. Precizní scénáře, promyšlená režie, a především herecké výkony starší generace tvoří základ, který obstál i ve zkoušce času.

Herci jako Alois Švehlík nebo Zdeněk Svěrák dokázali postavy ztvárnit s takovou přirozeností, že nepůsobí jako filmové role, ale jako skuteční lidé. Právě v tom tkví kouzlo tehdejší tvorby, v civilnosti, pravdivosti a schopnosti vyprávět velké příběhy skrze malé okamžiky.

Dnešní nedělní odpoledne si tak říká o filmový maraton, který nabídne dvě odlišné, a přesto v něčem podobné výpovědi o životě.

Poslední šance: Když se rodina musí znovu naučit žít

Televizní film Poslední šance režíroval Ludvík Ráža a patří k těm nenápadným dramatům, která se nesnaží ohromit, ale pomalu a jistě si vás získají.

Příběh otce a syna, kteří se po letech odloučení znovu setkávají, stojí především na emocích. Vácha v podání Aloise Švehlíka je muž, který váhá, ne proto, že by nechtěl pomoci, ale protože neví jak. Jeho syn Tomáš, kterého ztvárnil Jan Potměšil, si nese vlastní trauma a uzavírá se do sebe.

Velkou roli zde hraje i ženský prvek. Tím je Eliška Balzerová. Jako Váchova manželka je tichou silou, která pomáhá oba muže znovu spojit. Film ukazuje, jak složité a křehké mohou být rodinné vztahy, zvlášť když do nich zasáhne čas, bolest a nevyřčené věci.

Zajímavostí je i hudba, kterou složil Jaroslav Uhlíř. Ta překvapí svou neobvyklostí a dodává filmu specifickou atmosféru, která není na první poslech typická.

A jak film působí na diváky?

Jedna z recenzí divačky na ČSFD to vystihuje velmi přesně:

Na těch sedmdesátiosmi minutách je toho rozehráno docela dost. Žádná z postav nebyla plochá. Nejdříve jsem měla strach o tu malou holčičku, ale pak mi bylo jasné, že ta toho kluka rozmluví. Překvapení pro mě bylo, že se o hudební doprovod postaral Jaroslav Uhlíř. To bych nečekala, že to byl právě on, protože byl opravdu hodně netradiční.

Co je vám, doktore?: Útěk, který vede zpátky

Na první pohled odlehčenější snímek, Co je vám, doktore? režiséra Víta Olmera v sobě skrývá překvapivě hlubokou výpověď.

Hlavní hrdina, zubař Burda v podání Zdeňka Svěráka, je typickou „svěrákovskou“ postavou. Burda je nenápadný, trochu nepraktický muž, který sní o jiném životě. Nespokojenost s realitou ho dovede až k radikálnímu kroku. Opustí město a vydá se hledat smysl života do hor.

Jenže realita není tak jednoduchá. Útěk do přírody, nová žena i představa čistšího života postupně narážejí na celou řadu problémů. Film tak nenápadně ukazuje, že před sebou samým se utéct nedá.

Zajímavostí z natáčení je, že Zdeněk Svěrák měl při práci téměř absolutní volnost. Dialogy si psal sám a celý štáb se jeho přirozenému projevu přizpůsoboval. Výsledkem je mimořádně autentická postava, která působí, jako by ani nebyla napsaná.

Vedle něj se ve filmu objevují i další výrazné herecké osobnosti, například Iva Hüttnerová nebo Eva Holubová, které dotvářejí mozaiku vztahů a situací.

Dva filmy a pravda o životě

Ačkoliv se Poslední šance a Co je vám, doktore? na první pohled liší, spojuje je jedno zásadní téma – hledání rovnováhy v životě.

Jeden film ukazuje cestu zpět k rodině, druhý marný pokus od ní utéct. Oba ale docházejí ke stejnému závěru. Člověk se musí postavit vlastnímu životu čelem. Bez iluzí, ale s nadějí. Právě tato nadčasovost je důvodem, proč tyto snímky fungují i dnes. Nejsou jen obrazem své doby, ale především obrazem lidské povahy, se všemi jejími slabostmi i touhou po změně.

A přesně proto stojí za to si je pustit znovu. Třeba právě v neděli odpoledne 29.3. od 14:40 na ČT.